Emily - Dneska pršet nebude

53 4 0
                                    

Z nerušeného spánku mě vytrhne zvonek u dveří. Budík u postele ukazuje 7 hodin ráno. V polospánku se vydám ke dveřím. Kdo to může otravovat takhle brzo ráno? Kukátkem spatřím na druhé straně dveří Liama.

„Snad ještě nespíš?“ zasměje se při pohledu na můj spací úbor. „Fajn pyžamo.“ poznamená. Do ruky mi strčí tašku, podle vůně jsou v ní koblihy a drze se nacpe do chodby.

„Od kolika si vzhůru, prosím tě?“ doťapkám za ním do kuchyně, kde už točí do konvice vodu.

„Od 5. To víš, Tokio nepočká.“ Jsem zmatená, možná z toho, že jsem se ještě úplně neprobrala.

„Kdo je Tokio?“ Chvilku se na mě dívá, jestli to myslím vážně a když usoudí, že asi ano, začne se strašně smát.

„Tokio je hlavní město Japonska, ty si neměla ve škole zeměpis?“ Musím se přidat k jeho smíchu.

„Po pár hodinách spánku se nemůžeš divit, buď rád, že jsem ti vůbec otevřela.“

„A já jsem rád, proto ti nesu snídani. Mimochodem, kde máš kafe?“

„Horní polička.“ Než se vrátím z koupelny, kde jsem ze sebe udělala člověka, mám už připravenou kávu s mlékem bez cukru.

„Doufám, že jí pořád piješ takhle. Ani jsem se nezeptal.“

„Jo pořád, díky. Proč si vlastně tady?“

„Slíbila si mi prohlídku bytu, pamatuješ, navíc, zařizuju byt a potřebuju poradit s nábytkem. Tak mě napadlo spojit příjemné s užitečným a zajít.“

Po snídani se vydáme do města. Poté, co si Liam stihne vybrat nábytek, který mu ještě chybí, se rozhodne vydat na menší procházku a protože nerad chodí sám, vyzve mě, abych mu dělala doprovod. Koneckonců lepší plán nemám a s Liamem se je každá procházka zážitkem.

„Ty nemáš deštník?“zeptám se ho cestou.

„Ne, dneska pršet nemá.“

„Víš přeci, že vždycky, když, spolu jdeme na procházku po parku, tak začne pršet.“

„Dneska nebude, jsem si tím jistý.“ Při pohledu na zamračené nebe si tím nejsem tak moc jistá. Všimne si i Liam: „Dobře, když kvůli mně zmokneme, uvařím ti večeři.“

„A když ne?“

„Uvaříš jí ty mně.“ K mému překvapení zvládneme projít park, aniž bychom zmokli.

„Tak co mi uvaříš dobrého?“ šklebí se na mě po cestě zpátky. Než mu stihnu odpovědět, začne krápat a během 10 vteřin se lehký jarní deštík promění v hustý liák. Liam mě chytne za ruku a táhne mě do telefonní budky, která jako jediná poskytuje alespoň nějakou ochranu před deštěm. Promoknout stihneme oba dva.

„Co si to říkal o tom dešti?“ zeptám se a snažím se, abych se netřásla zimou příliš viditelně.

„No jo, nejsem žádná rosnička.“

„V-v-všim-la-jsem-si.“

„Pojď sem prosím tě, ty zmrzlino.“ Obejme mě a hned je mi daleko tepleji. Mlčíme, jenom posloucháme kapky, které bubnují do stěn budky. Konečně se zahřeju natolik, abych se přestala třást. Vděčně se na něj usměju a chci se odtáhnout, ale Liam mě nepouští, podívám se mu tázavě do očí, opětuje mi pohled a jak tak na sebe hledíme, jeho výraz je takový jiný, než znám, mám dojem, že takhle se na mě nikdy nedíval. Pak jako by se probral, pustí mě a je to zase Liam. Ticho přeruší telefon, volajícím je Michelle.

„Michelle?“

„On-on-odešel. Já-to-zkazila, on-je pryč. Můžeš přijít, po-pot-řebuju tě.“ Mezi vzlyky jí špatně rozumím.

„Přijdu. Jsem tam za půl hoďky. Chceš něco přinést?“

„Čoko-čokoládu a chip-chipsy. A vod-vodku.“

„Dobře, tak za chvilku.“ Obrátím se na Liama, který mě zamyšleně pozoruje.

„Michelle je na tom špatně, asi její rozhovor s Louisem nedopadl, potřebuje mě, půjdu za ní.“

„Mám jít s tebou?“ S Michelle se znají, ale nehodí se to.

„Díky, ale ne. Tak ahoj.“

„Chceš vyběhnout do toho slejváku?“

„Jo, Michelle mě potřebuje. Neboj, nerozpustím se,“ zašklebím se na něj.

„Tak jdi, ať nemusí dlouho čekat, zavolám ti a někam vyrazíme.“

„Jasně,“ křiknu za ním a oba se vydáme opačnými směry.

Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D storyWhere stories live. Discover now