Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Emily - Noc má své následky

Jen co jsme vešli do Bellis Michelle mi někam zmizela. Jelikož vydržím vypít víc alkoholu než Michelle, mysl jsem měla stále dost čirou a bylo mi jasné, že musím Michelle najít.

V tom stavu v jakém jsem ji viděla naposledy, byla schopná udělat nějakou šílenou kravinu, jen díky tomu, že měla zlomená srdce. A jak jí znám, pak by si to vyčítala.

V klubu bylo narváno, spocená těla, alkohol a kdoví co ještě dávalo dohromady šílený zápach. Radši jsem se přesunula od záchodků k baru a objednala si čistou vodu. Hltavě jsem ji vypila a skenovala očima prostory klubu, musela jsem ji urychleně najít.

Trvalo to notnou chvíli, za kterou mě stihli obtěžovat 4 podivné existence, z toho jeden hermafrodit.

Už jsem začínala propadat zoufalství, když jsem ji uviděla, měla ten svůj nepřítomný výraz a líbala se s nějakým floutkem. Odrazila jsem nepříjemným úšklebkem útok dalšího individua a rozhodným krokem se vydala na taneční parket.

Chytla jsem Michelle za rameno: „Neblázni, tohle nejsi ty, a ty chuligáne si dej odchod.“

Jejímu tanečníkovi se moje chování evidentně nezamlouvalo: „Hele bloncko, vodpluj, my tady máme něco rozdělanýho,“ zavrávoral a chytil mě surově za ruku.

To ale netušil, co ho čeká, zpacifikovala jsem ho během okamžiku, v minutě se válel na zemi, blahořečila jsem své hodiny Krav magy, a ve druhé už byl neznámo kde.

Vzala jsem Michelle za ruku a táhla ji ven z baru na čerstvý vzduch. „Zbláznila ses, tebe taky nechat chvíli samotnou, když se nekontroluješ.“

„Je to všechno Louisova vina,“ škytla a vrávoravě se vydala směrem do parku.

Dohnala jsem ji a raději usadila na lavičku: „To si vážně myslíš? Nezdá se ti, že na to měl tak trochu právo?“

„Ne,“ štěkla Michelle, založila si ruce na prsou a vystrčila spodní ret, skoro jako malé dítě, když mu seberete dudlík. Věděla jsem, že v tomhle stavu nemá cenu se s ní o tom bavit a tak jsem mávla na projíždějící taxi a dopravila ji domů. Což bylo jediné bezpečné místo, kde se mohla takhle zmajstrovaná nacházet. I tak jsme měly štěstí, že ji v tom klubu neviděl nějaký novinář, jak se olizuje s někým jiným než svým snoubencem.

Sakra, až se o zasnoubení a pauze dozví média, budou mít zase co vysílat a tisknout minimálně další měsíc. Když jsem ji ukládala do postele, už jen nesrozumitelně mumlala jakási hesla a sem tam jsem zaslechla Louisovo jméno. Povzdechla jsem si, takhle to přece dál nejde. Ustlala si na jejím gauči, ráno mě bude potřebovat, a přemýšlela, co by se tak dalo dělat.

***

Ráno mě vzbudil jakýsi úprk a bouchnutí dveří od koupelny, zdá se, že se Michelle probrala a dostihly ji následky prohýřené alkoholové noci. Rozhodnu se jí udělat silnou kávu a z jejích zásob i něco na kocovinu. Hltavě můj „lék“ vypije a vděčně se usměje.

Je bílá jako smrtka a pod očima má temné kruhy.

„Asi nemá cenu ptát se, jak se cítíš, co?“ zeptám se jí.

„Cítím se přesně tak, jak vypadám,“ ušklíbne se.

„Mimochodem, kolik si toho z naší jízdy pamatuješ?“

„Pamatuju si všechno a ne nestydím se,“ řekne chabě, pak vyskočí a běží opět objímat mísu.

„Skočím ti něco koupit, udělám ti polívku,“ houknu přes dveře koupelny a vydám se na menší nákup.

V domovních dveřích se srazím s Louisem, tváří se naštvaně, ne oprava, on přímo zuří.

„Á to jsi ty, že se nestydíš!“ řekne a výhružně přimhouří oči.

„Co to do tebe vjelo?“

„Ještě dělej, že nevíš, pěkně ste se zřídily, holčičky!“

„Laskavě se mnou přestaň mluvit, jako s desetiletým děckem, nejsi můj otec.“

„Ještě, že tak. Však se podívej sama!“ zašermuje mi před očima jakýmsi bulvárním časopisem. Na přední stránce je velká fotka opilé Michelle, líbající se s tím floutkem a nad ní nápis: Dostal snad Tomlinson kopačky?

Pod hlavní fotkou následuje série dalších s peprnými komentáři, na té poslední jsem já, pacifikující neznámého. Louis mě pozoruje, asi čeká, co mu na to řeknu.

„Co bys chtěl slyšet. Zřídila se kvůli tobě, choval ses jako idiot.“

„To přeci není omluva, copak může takhle vyvádět, chce se mi pomstít, nebo co, no rozhodně mi zavařila, jen co je pravda, od rána mi volají novináři.“

„No jistě, je přeci úplně jedno, jak se Michelle cítí, hlavní je tvá image,“ ušklíbnu se. Pěkně se nám Louisík vybarvil.

Na tohle už nereaguje a rovnou se hrne k výtahu, raději ho následuju, kdo ví, co udělá. Vzhledem k tomu, že to čeká, zabouchne mi dveře před nosem, tak musím vyběhnout do 4. patra po svých, výtah je samozřejmě rychlejší.