Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Emily - Jsem radši nahoře

Vůně, která se prostupuje celým bytem, dráždí mé chuťové buňky. „Co máme dobrého?“ zeptám se Liama. Usadí mě ke stolu, odběhne do kuchyně, vrátí se s podnosem a s šéfkuchařkou čepicí na hlavě.

„Tadá,“ řekne a odklopí pokličku. „Lasagne á la Payne,“ dodá. Nandá mi na talíř a pustíme se do jídla.

„Musím říct, že to chutná stejně skvěle jako to voní, vážně si se zlepšil,“ vyseknu mu poklonu.

„Říkal jsem ti to. Mimochodem, omlouvám se za ten včerejšek, neměl jsem tě líbat, tohle přátelé nedělají.“

„To opravdu ne. Zapomeneme na to,“ navrhnu.

„Souhlasím, ačkoliv kdyby sis to chtěla zopakovat, tak špatný to zase nebylo,“ laškovně zamrká.

„Dej pokoj, ty máš přeci snoubenku a já potenciálního přítele.“

Zarazí se: „S někým se vídáš?“ „No, zatím máme první rande, v sobotu. Jdeme na večeři.“

„A jaký je?“

„Nevím jak ho popsat, ze začátku mě hrozně štval, ukradl mi muffin a...“

Liam se rozchechtá: „Nechápu, jak můžeš jít na rande s někým, kdo ti krade jídlo, pamatuješ, jak jsem ti snědl ten dort, dostal jsem po hlavě polštářem.“

„To bylo proto, že jsi mi zašpinil nové tričko od šlehačky, schválně jsi to na mě napatlal. A abych to dokončila, je roztomilý a hlavně vtipný.“

„Roztomilejší a vtipnější než já?“ zatváří se naoko naštvaně.

„Nezačínej zase.“

„Když s tebou je to někdy těžký.“

„Myslíš, že s tebou není?“ zasměju se.

„Já jsem složitá osobnost,“ prohlásí. To nevydržím, popadnu polštář z gauče, kam jsme se mezitím přesunuli a praštím ho po hlavě.

„Chceš se prát? Zpacifikuješ mě jako toho chudáka v klubu,“ začne se smát, vyskočí na nohy a postaví se do bojové pozice.

„Liame, ty jsi koledník.“

„Jako, že si koleduju, pojď a ukaž, co v tobě je.“ Začne poskakovat jako boxer v ringu. No jak chceš, pomyslím si, vstanu z gauče a z legrace naznačím pomalý úder, ale Liam to čeká, se smíchem mi chytí jednu ruku, pak druhou a táhne mě k posteli.

Tam mi podtrhne nohu, pustí mi obě ruce a strčí do mě, zavrávorám a ve snaze se něčeho chytit, se chytím jeho předloktí, padám na postel, a protože ani on to nečeká, padá přímo na mě.

Využije toho, že padá až jako druhý v pořadí, rychle si mi sedne na stehna a ruce drží nad mojí hlavou, ze vzdálenosti asi 20 cm od mého obličeje prohlásí: „Vzdáváš se? Konec hry?“ Když to chce brát vážně, musím rozptýlit jeho pozornost, zruším tu 20 cm vzdálenost, přiložím své rty na jeho a čekám, co se bude dít. Jeho sevření trochu povolí, zřejmě jsem ho zaskočila, no, jen ať také ví, jaký je to pocit, hbitě se mu vysmeknu a překulím se pro změnu já na něho.

„Teď je konec hry, navíc, radši bývám nahoře,“ zamrkám na něj laškovně. Slezu z něj a jdu se zase způsobně posadit na gauč.

„Ty jsi ale potvora, ty mi dáváš,“ s úsměvem se posadí vedle mě.

„Co, do těla?“

„Spíš kapky,“ zamumlá.

„Dobře, mír,“ zvednu ruce v obranném gestu. Zbytek večera už proběhne v tradičním duchu a já od něj odcházím s pocitem zadostiučinění.