Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - Harry chtěl vyhrát

Překvapeně hledím na Louise, který se, zdá se, výborně baví. „Co tady děláš? Neměl si se vrátit až zítra?“ vykoktám ze sebe, když se konečně vzpamatuju.

„Měl, ale chtěl jsem tě překvapit a to se mi koukám, povedlo. Stavil jsem se tam jenom na dražbu, musel sem se pak vrátit zpátky a opět se zapojit do nudné debaty o veřejném osvětlení.“

„Máš plný počet bodů. Jsem moc ráda, že si vyhrál ty.“ Usměju se a políbím ho na přivítanou.

„Nebylo to lehký, ke konci jsem to byl buď já, anebo Harry, předpokládám, že ho znáš, dělá u tebe ve firmě, navíc je to bratr Emily.“

„Znám ho. Odkud ho znáš ty?“ zeptám se zájmem.

„Potkal jsem ho na jednom večírku v New Yorku, ještě coby student, když jsem tam žil. Je to fajn kluk, jen trochu moc přelétavý a občas si moc nevidí do pusy. Holky po něm šílely,“ zavzpomíná.

Ani bych se nedivila, řeknu si v duchu. Svět je vážně malý.

„Překvapilo mě, že se sem vrátil, a taky jak urputně přihazoval, aby s tebou mohl jít na večeři. Až poté, co jsem mu vysvětlil, že si moje snoubenka se stáhl,“ vysvětlí své vítězství.

To je divné, Harry se při našem trapném rozhovoru vůbec nezmínil, že Louise zná. Lepší bude pomlčet o tom výstupu, kdy mi dal ruku na zadek a já mu dala facku, nebo fakt, že z Louise udělal téměř neschopného milence potřebujícího podpůrné prostředky. Celkově jde o velice příjemný večer. Dáme si výbornou večeři a Louis mi vypráví o své pracovní cestě. Vzhledem k tomu, že jsme se chvíli neviděli, je skvělá i noc, kterou spolu strávíme.

Další den ráno mi Louis připraví snídani do postele. Palačinky s borůvkami, kávu a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Když se najíme, rozhodnu se si s ním promluvit.

Zhluboka se nadechnu: „Strašně nerada kazím tuhle chvilku, ale musím se tě na něco zeptat.“

„O co jde?“

„Víš, to, jak jsme se zasnoubili, já jsem strašně ráda, že se to stalo a jsem moc šťastná a moc mě mrzí, že o tom musím takhle mluvit, ale nechceš, nechceš se ženit hned, že ne?“ Nenávidím se za to, ale je lepší to vyřešit hned. Chvilku se na mě dívá, během ní mám chuť si nafackovat.

„Lituješ snad toho, že jsi řekla ano? Rozmyslela sis to?“

„Ne, to ne,“ vyhrknu. „Tak v čem je pak problém?“ Asi je z toho zmatený. Upřímně se mu nedivím.

„Já jen, nechci nic uspěchat, ne, o tohle nejde. Nejde o to, že bych si tě vzít nechtěla, já chci, ale jenom ne teď.“

„A kdy by sis to představovala, za rok, dva, tři, pět?“ Jeho tón už je lehce podrážděný.

„Jsi naštvaný.“ Tohle není otázka, jenom konstatování.

„Divíš se mi? Nejdřív souhlasíš, že se vezmeme a pak mi najednou řekneš, že chceš počkat, myslel jsem, že mě miluješ.“

„To ano.“

„Tak v čem je problém?“ Začíná být naštvaný.

„Prostě to nechci uspěchat.“ Sklopím oči, nedokážu se mu podívat do očí.

„Aha, tak to bychom si možná mohli dát pauzu, trochu si odpočinout, abychom to neuspěchali,“ ušklíbne se.

„Louisi, prosím.“

„Odstěhuju se zpátky do svého bytu, až si ujasníš, co vlastně chceš, tak mi dej vědět.“ Zírám na něj, neschopna pohybu, myslela jsem si, že to pochopí, jak jsem se mohla takhle splést? Mlčky si posbírá své věci, klíče od pobytu nechá ležet v chodbě a bouchne dveřmi, aniž by se rozloučil. Stojím tam, dívám se na zavřené dveře a po tvářích mi tečou slzy.