Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Emily - Návrat ztraceného kamaráda

Jsem z té večeře dost nervózní. Jsem sice zvyklá mluvit s cizími lidmi, ale trochu mi nahání strach dotyčný neznámý. Michelle mi popřeje hodně štěstí a já se vydám vstříc svému dnešnímu osudu. Dole u domu už na mě čeká řidič, všechny jsme dostaly pro dnešní večer šoféra, alespoň mi odpadne starost s taxíkem.

Když zastaví u Little Society, vykročím vstříc padesátníkovi, co nemá smysl pro humor a naším jediným společným tématem bude práce. Nebo tak si ho alespoň představuju. Když mě obsluha dovede ke stolu, můj společník mi vyrazí dech.

S překvapeným výrazem se vzmůžu na jedno slovo: „Liame?“

„Ahoj Ems,“ odpoví můj nejlepší kamarád.

„Tak tebe bych tu rozhodně nečekala. Nemáš být náhodou v Melbourne a řídit tam obchody?“

„To ne, jsem zpátky v Londýně a natrvalo. Když jsem zjistil, že jsi v té dražbě, nedokázal jsem odolat.“ To je mu celkem podobné.

„Ani jsem tě tam neviděla.“ Marně pátrám v paměti, zda jsem si nevšimla někoho, kdo by mu vzhledově odpovídal.

„No šel jsem pak domů, abych nezkazil překvapení. Měla jsi vidět svůj výraz,“ šklebí se.

„Nediv se mi. Čekala jsem padesátníka bez smyslu pro humor.“

„Můžu ještě odejít a nějakého ti sem poslat,“ směje se.

„Ne to ne, hrozně ráda tě vidím. Už je to kolik, dva roky?“

„Tak nějak, pořád právničíš, jak jsem zjistil, nenudí tě to?“

„Ne vůbec, potkáš spoustu lidí a tak. A co tvoje firma, vede si asi dobře vzhledem k tvé schopnosti sehnat stůl v restauraci, na který se čeká minimálně půl roku, během 3 dnů.“

Zasměje se:  „Mám svoje kontakty, majitel mi dlužil laskavost a vím, že jsi sem vždycky chtěla jít.“

„Není nad to, když někoho dobře znáš,“ zašklebím se.

V podobném duchu se bavíme během večeře i po ní. Neustále si skáčeme do řeči a překřikujeme se jako za doby, kdy jsme se vídali pravidelně. Liama znám hodně dlouho, vyrůstali jsme ve stejné ulici, dokonce v domech naproti sobě. Máme dost věcí společných, mimo jiné, že jsme oba začali studovat práva, ale Liam byl o 2 roky výš, ke studiu práv pak ještě přidal ekonomii a obchod a to u něj nakonec zvítězilo.

Po škole se odstěhoval do Melbourne, kde založil svou první firmu, má jich 5, kromě Melbourne ještě v New Yorku, Londýně, Madridu a Tokiu. A i když se naše cesty rozešly, byli jsme v kontaktu, alespoň přes emaily nebo telefon, ačkoliv už to prostě nebylo ono, obzvlášť během posledního roku, kdy se naše komunikace dost zhoršila, z nedostatku času se omezila pouze na email a to jenom občas.

 „Chodíš s někým, vdaná nejsi, nenosíš prsten,“ zeptá se po cestě domů.

„Ne, na to je zatím dost času. A co ty, nějaké důležité ženy v životě Liama Payna?“

„Pro mě jsou nejdůležitější pouze 3 ženy. Má matka, má nejlepší kamarádka Emily a má snoubenka Tracy.“

„A kdy se stane ze snoubenky manželka?“

„Hned tak to nebude, jsme zasnoubení teprve týden,“ pokrčí rameny. Celý Liam, vždycky mi říkal, že na to, aby byl člověk doopravdy šťastný, je potřeba zvládnout 3 kroky: rozhodnout se, která přání jsou pro něj nejdůležitější, odhodlání za ně bojovat a mít dostatek trpělivosti, pokud se hned nezdaří.

„A myslíš, že je to ta pravá? Neříkal si to už o Tess?“

„A jak se vlastně pozná ta pravá? To nevím, ale je mi s Tracy fajn, mám jí rád, navíc, už nejsem malý kluk, abych žil v nějakých svých představách, byl čas dospět,“ řekne po chvíli, kdy si mě zkoumavě prohlíží, nemám tenhle jeho pohled ráda, mám pak pocit, že mi při něm čte myšlenky.

Když dorazíme k mému domovu, jde mě vyprovodit až ke vchodu.

„Pozvala bych tě dál, ale nevím, jak moc by se to k téhle pokročilé hodině hodilo,“ zasměju se, je totiž krátce po půl 2 ráno.

„Asi moc ne, ale rád bych viděl, jak bydlíš, tak třeba jindy. Ozvu se ti, musíme dohnat ztracený čas.“

Políbí mě na tvář, a když odemykám dveře, řekne ještě: „Bylo fajn tě zase vidět Emily.“

Upřímně jsem také ráda, že jsem ho zase viděla. Být s ním, bylo tak snadné jako dýchat, ale vždycky jsme byli jen přátelé, byly doby, kdy jsem litovala, že jsme se předem dohodli, že do našeho vztahu nebudeme motat city, přátelství pro nás bylo vždycky důležitější, postupem času jsem došla k tomu, že to rozhodnutí bylo správné a zase ho začala brát jako kamaráda, jestli mě on viděl jinak než jako nejlepší kamarádku, těžko říct, nikdy mi to neřekl. A teď se chystal oženit. Opravdu už to není ten malý kluk, co se se mnou pral o autíčko na dálkové ovládání. Hm. Jsem ráda, že je šťastný, zaslouží si ženu, se kterou mu je dobře. Mám z toho radost.