Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - Nákupy na večer

Styles a hlavně jeho řeči mě totálně rozhodily. Připadám si naštvaná, smutná, vyřízená. Zařídím se tudíž podle Emily a jdu domů. Dám si bublinkovou koupel proti stresu. V 7 večer dorazí Emily a v ruce má 2 pizzy, přesně jak slíbila. Než si pustíme film, ve zkratce mi poví, jak vyčinila Harrymu. Úplně si ji dokážu představit, s tím jejím zvednutým obočím a odsuzujícím hlasem. Rozhodneme se pustit si Johnyho Englishe, obě jsme to už viděly několikrát, ale je to ten typ filmu, u kterého se prostě musíte smát. Zlepší se mi nálada a usínám s pocitem, že ráno bude všechno dobrý.

S blaženým pocitem, že dneska se mi Louis konečně vrátí, se vydám do práce. Hned u výtahu narazím na Harryho, v prvotním popudu mám chuť se otočit, ale takhle se to řešit nedá.

„Ahoj Michelle.“ řekne. Odpovím mu kývnutím hlavy, nemám v úmyslu se s ním vybavovat. „Michelle, chci se ti omluvit, choval jsem se jako kretén.“

„Tak to si vystihl přesně!“ odseknu.

„A můžeš mi prosím tě odpustit, slibuju, že se už budu chovat slušně.“ Kouká na mě jako dítě, kterému sebraly jeho oblíbenou hračku.

„Fajn,“ řeknu a vydám se do kanceláře. Nemůžu mu odpustit, ne hned, ale otravoval by a já nemám sílu s ním komunikovat. Na stole stojí orchidej se vzkazem: Pro nejlepší právničku na téhle planetě!  Usměju se, Louis je prostě romantik.

„Další kytky?“ šklebí se na mě Emily ode dveří.

„Louis je prostě nejlepší,“ řeknu.

„To asi jo. No popřej mi štěstí, padám k soudu,“ řekne.

„To ani nemusím. Určitě vyhraješ,“ zašklebím se.

„To doufám, tak u oběda.“ mávne mi.

***

Zbytek dopoledne strávím obvyklou právničinou, než uhodí  12tá a já se vydám opět do Steak housu na oběd s Emily. Už na mě čeká a vítězně zvedne palec.

„Co to je?“ zeptám se, když na našem stole uvidím láhev růžového vína.

„Víno přece,“ odpoví s nevinným výrazem.

„Ty chceš pít v pracovní době?“ zeptám se šokovaně.

„Ne, protože obě jsme už dneska skončily. První čtvrtek odpoledne v měsíci. Jdeme přeci nakupovat.“

Plácnu se do čela, já na to úplně zapomněla: „Promiň, bylo toho teď trochu moc.“

„V pohodě. Hlavně, že půjdeme.“ Nedělá z toho vědu. Zapomínat je lidské.

„Pro něco konkrétního?“ zeptám se raději na hlavní účel dnešního nakupování.

„Jo, potřebuju šaty na ten zítřek. Přišel mi dnes vzkaz, že jdeme do Little Society.“

„No páni, ten chlap bude v balíku.“ Little Society patří k nejdražším ve městě.

„Jako by věděl, že tam jsem se vždycky chtěla podívat, ale sehnat tam stůl je nemožný. Vím, že to může být trouba, ale za ten kulinářský zážitek to stojí. A kam jdeš ty?“ zeptá se.

„To netuším, žádné vzkazy,“ pokrčím rameny.

„Ty si nevolala Vivienne?“  A jak si to má člověk všechno pamatovat.

„Zavolám jí po obědě, nerada bych pak šla nemožně oblečená,“ řeknu nakonec.

Po rozhovoru s Vivienne, koordinátorkou dražby, se dozvím, že já budu hostem v Galvin La Chapelle. Francouzská restaurace, také jedna z nejlepších. Takže taky pracháč. Koneckonců kdo jiný by si mohl dovolit dražbu.

Ačkoliv jsme s Emily šly kupovat šaty, nakonec jsme toho nakoupily daleko víc.  Domů nepospíchám, od Louise mi přijde esemeska, že se musí zdržet až do soboty a že mi to vynahradí.

Emily si dnes koupila tmavé modré šaty ke kolenům s širokými ramínky a decentním výstřihem, já si koupila podobné jenom v šeříkové barvě. Později se k nám přidal i Zayn, potřeboval si také koupit pár věcí, protože se chystal do Benátek. Prodloužený víkendový pobyt jsme mu koupily s Emily k narozeninám. Byl z toho prostě nadšen, on i Jeffry, ačkoliv si na ten výlet museli počkat až do prvního květnového víkendu, nechtěly jsme, aby se tam v lednu třásli zimou. Prý mu musíme hned v sobotu zavolat novinky z večeře. Celý Zayn.

Celý páteční den přemítám o tom, kdo na mě večer čeká. Nakonec usoudím, že je to jedno. Můžu se přeci kdykoliv zvednout a odejít. Při odchodu si důkladně prohlédnu sebe v zrcadle. Vidím v něm mladou ženu, v jejích očích je vidět odhodlání, nervozita a nedočkavost.

Následuje ještě rychlý telefonát s Emily, kterým si vzájemně popřejeme hodně štěstí a pevné nervy. Řidič, který na mě už čeká, mě odveze ke Galvin La Chapelle. Odvážně vkročím dovnitř a obsluha mě odvede ke stolu, kde na mě už čeká můj dnešní společník. Tak jeho jsem tedy rozhodně nečekala!