The Crawfords family✔️

3.

CARMEN

Dočítala jsem knihu v rozkvetlé zahradě s čajem na stole, a přemýšlela.

,,Upleteš mi prosím cop?" Zazubila se Sydney. Podívala jsem se na ní a odložila knihu na stolek vedle ovocného čaje.

,,samozřejmě." Usmála jsem se. V rukou držela gumičku a kartáč, který mi předala

Sedla si předemně obkročmo a já začala tvořit svá kouzla na jejích špinavo blond vlasech. Matka samozřejmě umí mnohem lepší účesy než já, ale naučila jsem se od ní.

Mé dílo bylo dokonáno a byla jsem velmi spokojená: ,,Děkuji." Usmála se. A pomalu odcházela zpět do domu.

,,Zahrajeme si něco?" Otočila se na mě znovu.  Pousmála jsem se a přikývla.

****     ****

Hospodyně položila tác na jídelní stůl ke, kterému jsme se usadily.

Pouze já, matka a Sydney.

,,Kde je táta?" Zeptala se Sydney a ukrojila kus masa. ,,Nevím." Pokrčila matka rameny.

Ačkoliv velmi dobře věděla, kde je Aideen s otcem, nepověděla to.  Sydney podle jejich slov byla dost mladá.

Zuřila válka mezi Sicílií a New Yorkem, co to znamenalo pro nás? Spousta krve.

Otec se vždy obával takového krve prolití a proto se nedalo čekat a museli zasáhnout všichni muži.

Odložila jsem příbor a postavila se od stolu: ,,dojedla jsem." Bylo to jediné než jsem uchopila svůj skoro plný talíř a odnesla jej do kuchyně.

Zpět přes jídelnu jsem se vyhla matčiným pohledům a mířila si to do svého pokoje.

Najednou mnou trhl Damon k zemi a přikryl mé tělo tím svým.  ,,Je to nebezpečné. Váš otec podal pokyny a musíme jednat. Míří sem." Vykřikl. Přiběhla nechápavá matka se Sydney.

Byly jsme vyděšené všechny, když se rozezněla ohlušující rána na dvorku. Damon s Ramonem vytáhli každý dvě zbraně a mířili na hlavní dveře.

,,Všichni muži jsou pryč, jsme tu sami!" Vykřikl znovu Damon. Na což Ramon chápavě přikývl: ,,Musíme se odsud dostat než přijedou posili!" Zamyslil se Ramon.

Pozorovala jsem tohle celé s velkým otazníkem v očích.

****  ****

Letní sídlo bylo námi opuštěno.  Ukrývali jsme se v menší vile mé tety.

Dokud nepřišel můj otec s naštvaným výrazem.

Jeho hedvábně bílá košile byla poseta krupějemi krve. Matka zděšeně přehoupla ruce k ústům a přispěchala ke svému manželovi.

Dopotácel se i Aideen, který vypadal dost vyřízeně.  Sotva se zdržel na nohou a pravou dlaní byl přichycen za levý loket.

Rychlým krokem jsem se přesunula k němu a podepřela jeho zničenou osobu: ,,nepomáhej mi, zvládnu to." Věnoval mi vděčný pohled. Dobelhal se k pohovce na, kterou se svalil.

Otec vypadal čím dál tím více naštvaný. Pravděpodobně to bylo díky Aideenovi, protože neunesl porážku a to otec nesnesl. Aideen prokázal slabost pro bolest což bylo v otcově očích špatně.

,,Jsi ty vůbec můj syn?" Zakřičel nahněvaně. 

Ruka mu vklouzla pod své sako, čekajíc nějakou levárnu jsem se postavila před pohovku a před bratrovo zničené tělo ležící na pohovce.

,,Jak se opovažuješ?!" Vyzdvyhl otec své obočí a zvedl ruku. Pořádně se napřáhl.

Ucítila jsem štiplavou bolest na mé tváři.  Se slzami v očích jsem vyhledala matčiny, která na mě pouze zhlížela s lítostí.

Odstoupila jsem od bratra a zavřela na moment oči ve snaze se uklidnit.

,,Omluvte mě, mám jednání." Zkřivil obočí a odešel pryč.

Museli jsme se přestěhovat zpět do našeho sídla, tedy potom až to pořádně prověří.

Nemohli jsme zde zůstávat věčně.

Nešlo to.