The Crawfords family✔️

19.

JASON

Vystoupil jsem z letadla a nasedl do předem připraveného černého SUV.
Dorazil jsem k sídlu Willardse a zajel s autem dovnitř sídla.

Vystoupil jsem a došel ke dveřím: zaklepal.  Otevřela mi po chvíli služebná, která vypadala opravdu zanedbaně, takové služebné bych v baráku nestrpěl. 

,,zavoláte mi Willardse?" Nadzvyhl jsem jedno obočí, přikývla a odkráčela pryč.

Přispěchal starší muž, který byl navlečen v zmuchlané flanelové košili, pošpiněném saku a neurovnanými kalhoty. Nekomentoval jsem jeho vzhled, hnusil se mi i tak. 

Došli jsme do jeho pracovny, usadili jsme se a já ihned spustil: ,,takže kde je?" Má tvář byla pohlcena vzekem a zlobou: ,,netuším, vyhlásil jsem pátrání po své dceři. Poslal jsem dost svých mužů. " řekl přidušeným vlasem: ,,To mě sakra nezajímá, že nevíte a nebo, že jste po ní vyhlásili pátrání. Je moje, plácli jsme si na To!" Praštil jsem pěstmi do stolu a naprosto zuřil, má povaha byla holt taková, chladná a nevypočitatelná.  ,,Samozřejmně Jasona, je tvá až po zásnubách!" Jeho nervóznost se zrcadlila v hlase. Vyskočil jsem ze své židle, která spadla k zemi s hlasitým práskem: ,,JE MOJE! Najdu si jí sám." Křikl jsem dost hlasitě a chmátl po zbraní pod mým sakem, protože to udělal i on. ,,Nedovoluj si nebo ti jí nedám a najdu pro ní jiného manžela."  Můj vztek byl o dost horší, začínal jsem se obávat o To, abych ho vůbec zvládl koordinovat.  ,,Přísaha je vzácná, pamatuj!" S těmito slovy jsem ho zanechal ve své kanceláři s vytasenou zbraní, kterou jsem si já narozdíl od něho uklidil zpět pod sako.

Naštval mě šíleným způsobem, nastoupil jsem do auta a zajel se zaregistrovat do místního hotelu.

CARMEN

Byli jsme v malé chatě, která se nacházela na kraji temného lesa, Aideen říkal, že pár dní potrvá než by nás začali hledat i tady.

Tenhle život bude v podstatě stejnej na základě toho, že mé vycházky musí být s někým, nesmím vyjít z této chaty samotná, nesmím s nikým mluvit, aby to náhodou nebyli špehové mého otce, museli jsme utíkat a stěhovat se den co den, aby nás neobjevili. Tohle bylo ještě horší než můj starý život.

,,Co chceš dneska dělat?" Ozval se příchozí Aideen, který i v botech došel do menšího obýváku, který byl až příliš maličký. ,,Je mi to jedno." Pokrčila jsem rameny. Aideenův výraz se proměnil na zoufalý, přisedl si a rukou pohladil mé rameno: ,,Tohle jsi chtěla ne? Svobodu?" Jeho nechápavý hlas se rozezněl v mých uších: ,,ano, ale copak tohle je svoboda? Stěhovat se?"  Zvýšila jsem svůj hlas: ,,chtěla jsi To! Teď po mě neřvi!" Otráveně pronesl, zvedl se a rychlým krokem zase vypadl.

Neměla jsem ani mobil,  televize byla nudná a knihu jsem zde také nenašla, tedy našla nějaké hodně staré a zaprášené, ale nebyl to můj oblíbený druh literárního žánru.

Svalila jsem se zpět na nepohodlnou sedačku a doufala, že se náš život obrátí k lepšímu.

Bylo mi smutno po matce a Sydney.