Plameny spásy

PRVNÍ - první část - začátek konce

První část 
ZAČÁTEK KONCE 

Jako loď na vlnách se nahoru a dolů snáší,
tříští se o vzpomínky, jež je oba straší.

Nahoru a dolů.
Nahoru a dolů.

Nevidí začátku ani konce,
tápou v temnotách a hledají svá srdce.

Nahoru a dolů.
Nahoru a dolů.
Ale i přesto všechno vědí, že jsou na té lodi konečně spolu.

⁓

Tep srdce mi burácel v hlavě, svět se stáhnul do ústranní a před sebou jsem viděla jen východ slunce prosycený ruměnci mráčků, jež na mě den co den nepokrytě shlížely.

Dech jsem měla uštvaný, po tvářích i po celém těle mi stékal lepkavý pot a každý sval v těle se napínal a bolestně se připomínal, když jsem provedla další výpad proti imaginárnímu nepříteli. 

Pozvedla jsem dřevěný meč kolmo k tělu vzhůru proti útočníkovi, jež by mě za normálních okolností mohl svým mečem smrtelně zranit. 

Tvář zborcenou potem mi ovanul ledový vítr, až mi zadrkotaly zuby. Vlasy, jež se mi uvolnily z copu, se mi nyní kvůli potu stáčely do divokých vln. 

Vyrazila jsem mečem v přímé linii vzhůru a lehce si představila, jak by ostří zasáhlo břicho a proseklo ho vzhůru. Bylo by to tak strašidelně lehké. Nepatřičné. Ale přesto mi to den co den naskočilo na mysl jako zrůdný obraz toho, co by se jednou mohlo stát. 

Protočila jsem se, skrčila se, abych se vyhnula neexistující ráně, a vykryla jsem další nepřítelův sek. A tak jsem pokračovala stále a stále dokola, kdy se neozývalo nic jiného, než skučení větrů nastupující pravé zimy a mých uštvaných výdechů.

Poprašek sněhu byl na mém tajném cvičišti roztátý. Netušila jsem, zda za to může mé neustálé přešlapování na místě, nebo něco jiného - Plameny, jež mě ve dne v noci děsily ke zbláznění. Šeptaly a hádaly se mezi sebou. Bylo to proto, že jsem se je snažila probudit. Protože jsem chtěla, aby se probraly k životu a poslouchaly mě. Vždy se tomu jen vysmály a já se cítila jako úplná nicka.

Provedla jsem další výpad, natočila meč tak, abych jím protivníka zasáhla přímo do srdce, zapřela se pořádně nohama a v tupém úhlu bodla vzhůru. 

Cvičila jsem sama vždy hodinu před snídaní, než se většina ležení probudila. Opakovala jsem si to, co jsem se předešlého dne naučila od Zerela s Gerlem a ostatních. Tolien mě místo boje učila nenápadnému našlapování a plížení se, což mi kupodivu šlo, ale šplhání bylo ze začátku příšerné. Vždy jsem skončila rozpláclá dole pod stromem, div mi nepopraskala žebra. Léčitelky měly každý den co dělat, aby mi uzdravily vymknutý kotník, nebo mi potlačily bolest z naražených zad. I přesto se při tom vždy tvářily nanejvýš profesionálně a uctivě.

A Ardel... S tím jsem se vždy sešla navečer, kdy si na nás udělala čas stará čarodějnice, jež dokázala ovládat základní živly. V tomto táboře byla jediná s takovýmto darem. Možná, že i úplně poslední svého druhu na tomto kontinentu.

Učila nás, jak správně dýchat, jak zabřednout do své mysli, abychom v ní objevili naši skrytou moc, jež nám "darovali sami bozi".  Jistě. Ale za jakým účelem? 

Každý večer jsem se pohroužela do tajuplných zákoutí svého nitra, hledala v něm tu ohnivou nit, jež bych měla polapit a pevně ji sevřít v rukou. Jenomže ona nit se vždy vytratila stejně rychle, jako se zjevila. Selhávala jsem stále a stále dokola, zatímco Ardel jí našel a polapil za necelý týden. Přála jsem mu to z celého srdce. Viděla jsem, jak je na sebe náležitě pyšný, jelikož to zvládl tak snadno. Dřív než já, ačkoliv jsem jí kdysi vyvolala první.