Plameny spásy

DVACÁTÁ

Týden jsem sdílela s Ardelem manželskou postel s nebesy, po níž se pnuly popínavé květiny přežívající pouze z vlhkosti vzduchu. Pokaždé, když jsem na ní ležela a hleděla do temnoty stropu, zhřešila jsem. Mé myšlenky se úpínaly k tomu, jak chci, aby mě znovu objímal, tiskl k sobě a jeho rty si našly cestu k těm mým. Přesto jsem neudělala první krok a byla jsem si jistá, že on ho bez mého souhlasu také neudělá. A to mě vytáčelo k nepříčetnosti ještě víc.

Vasilia mě odmítala vidět. Řekla, že potřebuje několik dní na porady a mně je poskytla na uzdravení se ze souboje, ačkoliv jsem se k mému překvapení zotavila za dvě noci. Netušila jsem, zda je to Plameny, nebo mou krví, ale hojila jsem se rychleji, než kdy předtím.

Mezitím jsem Ardela provedla Neumírajícím palácem a jeho okolím. Věděli jsem, že nás všichni sledují, a tak jsme nerozebírali nic důležitého. Jen občas jsme se zmínili o válce. Ardel byl jako na trní, že nás má sestra nechávala čekat. Já o mnoho více, když mi sdělila, že mě k matce nepustí. Nechtěla jí přitížit. Zato já se bála, že už jí nikdy neuvidím, stejně jako otce. Na pohřebiště Vůdců jsem neměla odvahu zajít. Věděla jsem, že já tam nikdy pohřbená nebudu. Nebyla jsem Vůdkyní a už ani princeznou Lezumu.

„Čím déle jsme tady, tím víc musí být ostatní doma nervózní. Ještě dva dny, Neol, a odjíždíme zpět. Válka je blízko. Konečný kontinent už možná zakotvil u pobřeží Feramu," říkal mi plný potlačovaného napětí a nervozity. Chodil sem a tam po Zimní zahradě, která se nacházela jen pět minut chůze od paláce. Můj nevlastní otec do ní nechal zasázet veškeré zimní květiny nacházející se napříč celým Lezumem. Přikázal přivést každý druh, jaký existoval. Proto byla úchvatná a ladná, přímo vybízející k tomu se v těch květech a sladké vůni utopit. Uklidňovala. Ale přesto Ardel vyváděl.

„Budeš jí vyhrožovat?" zeptala jsem se, když už po dvacáté přešel okolo mě. Zastavil se a zkřivil rty. Tvářil se nerozhodně.

„Nevím," přiznal nakonec. „Možná, že malá hrozba neuškodí. To vojsko potřebujeme. Víš to stejně dobře, jako já." Usadil se vedle mě na lavičku z kmenu padlého stromu a v předklonu si opřel lokty o stehna. Povzdechl si a zavřel unavené oči. Věděla jsem, že jim chce nabídnout mír. Slíbit jim, že po této válce žádnou další Feram nerozpoutá.

„Má sestra byla vždy dobrosrdečná. Bránila životy ostatních, nevystavovala je nebezpečí, ale hlavně nebyla hloupá. Křehká ano, ale hloupá ne. Pokud jí vysvětlíme, že Konečný kontinent půjde i po Lezumu, přidá se na naší stranu," ujistila jsem ho a opatrně mu položila dlaň na paži. „Vím, kolik pro tebe Feram znamená. Ochráníme ho. Já svou moc ovládnu. Slibuju." Zesílila jsem stiskl, abych potvrdila svá slova.

Pozvedl ke mně zrak. Leskly se mu duhovky a zračilo se v nich neporozumění. „Nechápu, proč to doopravdy děláš, Neol. Vím, že jsem tě prosil, ať mi dáš šanci, ať nade mnou nezanevřeš, ale přesto všechno," zakroutil hlavou, „ublížil jsem ti tolik, že mi nepřijde správné, co pro mě děláš." Natáhl ke mně svou dlaň a natočil si pramen mých vlasů na prst. Odolávala jsem pokušení přivřít oči a vychutnávat si naší blízkost. Toužila jsem po tom se k němu přivinout a nevnímat nic jiného krom něj. Ale nenašla jsem odvahu.

„Někteří říkají, že jsem praštěná. Možná mají pravdu."

„Možná jsem z tebe praštěnou udělal já."

„Ne. Tou jsem byla už dávno předtím," zachechtala jsem se. „Jen jsem kvůli tobě víc, než jsem byla kdy předtím."

„To je férové." Jeho úsměv byl všechno. Věděla jsem to kdysi, když mi ještě stále okolo krku visel náhrdelník Sorelé a věděla jsme to i nyní. Chtěla jsem slyšet jeho příběh. Chtěla jsem mu plně porozumět, abych mu mohla odpustit a nevyčítat si to, jak moc jsem po něm stále prahla.