Plameny spásy

PADESÁTÁ DRUHÁ

Probudila jsem se uprostřed noci. Lil ze mě pot. Vlasy jsem jím měla přilepené k čelu a chvěla se.

Ten sen se vrátil.

Zamrzlou zem pokrýval poprašek sněhu. Ardel měl na bradě tetování vertikálních čar. Na hlavě mu tkvěla koruna s trním. Oba jsme byli pokrytí špínou a krví. Řval na mě, ať uteču. Objevil se drak se šupinami jako z olova a vzduch se roztančil ohnivým peklem. A poté se objevilo to oko.

Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct.

Hekla jsem a vložila si obličej do dlaní. Chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem. Zdálo se mi to mnohokrát, ale tentokrát to bylo jiné. Už jsem byla ve válečném ležení a boj byl za dveřmi. Mohlo to začít každou chvílí. Všichni navrhovali zaútočit dřív, než oni zaútočí na nás. Mít výhodu momentu překvapení, když už ne v číslech.

Dělalo se mi z toho zle. Myšlenka na to, že bych brzy měla zabíjet mi zvedala žaludek.

Ardel vedle mě se převalil a něco zamumlal. Zašmátral rukou a přivinul si mě k sobě jako dítě svou plyšovou hračku. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a vdechla jeho vůni. Pokud zemře, už mi tady nic nezbyde. Mé Plameny si tiše šeptaly s těmi jeho a vpíjely se do sebe. I ony by zůstaly úplně samy. Ta představa byla nesnesitelně těžká.

⁓

Druhý den ráno jsme pomáhali rozmrazovat vodu, kde se dalo, nebo jí ohřívat na patřičnou teplotu, aby se ostatní mohli umýt. Chodili jsme se svou nově přidělenou tělesnou stráží, kde se jen dalo a seznamovali se s vojáky. Někteří působili vyjukaně ze situace, kdy se dva vládci pohybují mezi obyčejnými poddanými a hovoří s nimi jako s přáteli. Opet chodil s námi a sem tam některé z nich zdravil. Jedna žena se sekerami za opaskem zavrávorala, když se na ní zazubil a popřál jí krásné ráno. Málem jsem se rozesmála. Z jeho úst ta fráze zněla nepředstavitelně falešně. Ale pro ostatní se to stalo něčím neskutečně úžasným. Připadali si potom výjimečně?

Zavítali jsme i k vojsku Bílého orla, Zerela, rozprostírajícího se těsně vedle toho našeho.

Procházeli jsme okolo čarodějnic, znetvořených tvorů, stvoření s kůží jako kamení, se žábrami, s růžkami a mnohými zjevy. Někteří mě poznávali. Jedna z čarodějnic mi zastoupila cestu. Stráž okamžitě vykročila kupředu a zamezila jí vstup ke mně. Chtěli jsme být opatrní. Kdyby se sem dostal nájemný vrah od našich rivalů a něco se stalo Ardelovi, nemělo by to šťastný konec.

„Vaše Veličensta," pronesla překvapivě svěžím hlasem rozhodně se nehodícím k její vizáži seschlé baby. Nos měla velký a zkřivený, kůži vrásčitou.

Opet nad ní ohrnoval nos. Nejspíš mu nepřišla natolik krásná, aby s ní ztrácel čas. A tu byla jeho srdečnost ta tam. Ostatní na ní také neházeli zrovna obdivné pohledy.

„Chtěla jsem Vás obeznámit o tom, že jsme draka nikde neviděly."

„Vždyť je zkamenělý," ozval se jeden z vojáků doprovázející nás jako stráž. „Dračí hora. To ti nic neříká?"

Babka se zašklebila. „Vaši vládci vám to neřekli? I nepřátelé mají svého draka. Křídla jako diamant. Šupiny z olova. Oči hodné netvora z dávných dob. Sežral by tě jako malinu, chlapče, ani bys nemrkl."

„Dost," vystoupila jsem kupředu a proklouzla okolo vojáka, který se tvářil dost šokovaně. „Ví to jen ti nejdůležitější. Nechceme rozpoutat rozruch. Stejně by s tím nic neudělali."

„Utečou jako prašivý psi," odplivla si. „Až uvidí, že mají draka, vezmou do zaječích, Relská krev, nebo ne. Řekni jim to, Dítě nebes. A ujisti je, že ho dokážeš přivést na naši stranu."