Plameny spásy

PADESÁTÁ TŘETÍ

Na vyjednávání s námi vyrazilo deset rytířů, rozmrzelý kancléř, čarodějnice, která magicky zajistí neutralitu území, na kterém se bude jednat, Terra, tentokrát bez Relloka, Opet, který bude tlumočit, a k mému překvapení i Zerel. Z každého vojska někdo, kdo bude přihlížet, kdyby se věci pokazily a my museli změnit kompletně podmínky pro spojenectví.

Lovci a Dareleyci spadali pod nás, tudíž jsme již tak početnou skupinu nerozšiřovali.

Nálada po celou jízdu byla nesnesitelně tíživá.

Zerel zarytě mlčel a s obličejem bez výrazu hleděl před sebe. Stíny pod očima měl hluboké a nebylo pochyb, že se ztrácí v pochmurných myšlenkách. Jeho nejlepší přítel, řekla bych až bratr, byl mrtvý a brzy možná bude i on. Nedělala jsem si plané naděje, že všichni přežijeme. Ale za Ardela bych položila život a i položím, pokud to bude možné. Klidně obětuju svou nesmrtelnost. Já na ní zvyklá nebyla. On s ní žil mnoho let a smířil se s předlouhým životem. Mě ta vyhlídka na nekonečno děsila. Zemřela bych i pro Zerela. O elfkách jsem ale měla stále nejisté pocity.

Kancléř celou cestu blekotal zimou. Čarodějnice, překvapivě mladá a na svůj věk podle všeho dost talentovaná, se držela blízko něj a snažila se mu kouzly zahřát oblečení. Dokonce se spolu i po pár hodinách začali bavit o nových zákonech vymezující svobodu povstalců.

Rytíři jeli v tichosti a dávali pozor na okolí. Ale i oni se zdáli být napnutí. Nejspíš se obávali, že nás napadnou a pozabíjejí. Jeli jsme jak dobytek na porážku.

Opet nad něčím dumal a občas zabloudil pohledem ke mně.

Terra sebou při pauze na oběd praštila do sněhu, který se v menším údolí nahromadil a rozhodila rukama. Dívala se na oblohu, kde se protrhávala mračna a propouštěla na světlo blankytnou oblohu. Všimla jsem si, že u pasu nosí meč s jílcem meče z Dračího dřeva. Ardel se mezitím odhodlal a přisedl si k Zerelovi, kde spolu v tichosti obědvali suchary a sušené maso. Opet se někam zatoulal.

„Kdybych s sebou měla ten meč," vydechla rozechvěle elfka a pohladila pouzdro prsty v černých rukavicích, „dokázala bych ho zachránit."

Neviditelná ruka mi bolestně sevřela srdce. Polkla jsem kus jablka, které jsem do té doby přežvykovala a už si znovu neukousla. Místo toho jsem ho podala Iseovi. Ten se dvakrát neupejpal a spokojeně ho začal chroupat.

„Jak to myslíš?" nedalo mi to.

Terra zavřela na chvilku oči. Potom se posadila vedle mě, rozhlédla se okolo a poodhalila si košili u dekoltu. Na bledé kůži měla téměř neviditelnou jizvu. Znak. Tak to jí zářilo zpoza oblečení, když jsme se pokoušeli Gerla zachránit? Byl to kruh, ve kterém byl vepsaný kříž. Svislá čára přesahovala, táhla se pár centimetrů nahoru a tam byla zakončena krátkou vodorovnou čarou, až vzniklo písmeno T.

„Jsem bojovnicí Smrti. To víš. Ale netušíš, co vše bych mohla udělat, ale mám to zakázané. Jako Opet má stanovené své hranice, já mám také," vykládala mi. „A tento meč?" Vytáhla ho z pochvy a položila si ho na dlaně. Na slunci se leskl svou neporušenou dokonalostí. Magický meč. Jeden ze Svaté pětice zbraní. „Dokáže měnit osud. Zachránila jsem díky němu Relloka. Neměl žít. Neměl být se mnou. Nebylo nám to souzeno, ale já to změnila. Myslím..." zradil jí hlas. Otřepala se. „Myslím, že je na mě Anita naštvaná, protože jsem to samé neudělala s Gerlem. Ví, že by mě za to neměla nenávidět, ale udělala jsem už tolik špatných věcí, že její pohár schovívavosti a odpuštění možná přetekl. Viděla jsem Smrt, jak si ho odvádí. Natahovala k němu ruku a on jí přijal. Smířil se s tím. Prosila jsem jí, ať ho sestře nebere, ale mělo to tak být. Měl zemřít." Položila si meč na nohy a přikryla si ústa dlaní. Chvěla se jí.