Plameny spásy

DRUHÁ

„Proč jsi tolik trval na tom, abys jel se mnou?" vychrlila jsem na Ardela poté, co jsme se v tichosti nasnídali. Celou dobu jsem po něm pokukovala a špulila rty, mezitím co jsem přežvykovala svou chlebovou placku se zeleninou a různými oříšky, které vzali jen bohové ví kde. Jak se zdálo, bylo to privilegium královny, protože u nikoho dalšího jsem je neviděla. 

„Protože bych tě samotnou nepustil," odpověděl jednoduše a hodil po mě lenivým pohledem. Zkušeně si vyhrnoval rukávy své černé košile. „Víš, co se stalo, když tě tvůj bývalý snoubenec nechal jet samotnou do druhé země," připomenul mi a potměšile se ušklíbl, mezitím co se plně soustředil na upravování rukávů. 

„Na rozdíl od Feramu lidi neotročíme." Založila jsem si ruce trucovitě na hrudi a začala poklepával špičkou chodidla o zem. Znervózňovalo mě, jak on si může kráčet v té nehorázné zimě v košili a já mrznu dokonce i pod kupou oblečení. Divila jsem se, že se z něho nepářilo. 

„Ne," připustil, „ale popravujete zrádce koruny." Těmi slovy mi zasadil ránu pod pás. Nemýlil se. Bylo to kruté a nemilosrdné, ale byla to pravda.

„Jen se tam podívám a zjistím situaci. Nemusíš jezdit. Opravdu," řekla jsem a mírně ztuhla, když napřímil a zkoumavě se na mě zadíval. I on si založil ruce na hrudi. 

„Proč tolik stojíš o to tam jet sama? Chceš se tam snad vydat a už se nikdy nevrátit? To je tvůj skvostný plán?" zeptal se zpříma. Pootevřela jsem překvapeně ústa. Ta možnost mě ani ve snu nenapadla. 

„Jistě že ne," zakroutila jsem hlavou. „Já jen..." polkla jsem, abych zahnala sucho v ústech. Z nervozity jsem si zkousla spodní ret.

„Copak? Snad nehledáš další výmluvu proto, aby ses mi mohla nadále vyhýbat?" Ve tváři se mu mihl stín. 

„Cože?!" téměř jsem vyštěkla, ale krotila se kvůli těm, jež nás mohli poslouchat. „Já že se ti vyhýbám?" ztišila jsem hlas.

„Nemusíš se ospravedlňovat," pokrčil rameny, prošel okolo mě a cestou mi rukou rozcuchal vlasy na vrchu hlavy. Nasupeně jsem se za ním otočila a hnala se mu v patách. Cestou popadl ze stojanu svůj meč a rázoval si to směrem k veřejnému cvičišti. 

Míjeli jsme všemožné bytosti, jež nám šli rychle z cesty.

„A co ty a ta tvá válečná sezení a kamarádíčkování se se všemi krom mě, hm?" vytkla jsem mu tiše, mezitím co jsem s ním srovnala krok. 

„Snažím se zajistit výhru nadcházející války v náš prospěch," zamumlal a kývnutím hlavy pozdravil jednoho z vojáků s laníma ušima. „Navíc já nejsem ten, který si našel nový stan a odešel hned třetí den, co jsme sem dorazili." 

„Nechtěla jsem tě ráno budit, když jsem se chystala jít cvičit," argumentovala jsem. 

„Jistě. Protože vyspávám jako šípková Růženka do poledne, že?"

„To jsem neřekla." 

„Vstávám stejně jako ty, před svítáním. Často i dřív."

„Chrápal jsi." 

Pobaveně se zasmál. „Další výmluva, má drahá Neol? Každý přeci ví, že králové nechrápou," mrkl na mě a já se zarděla.

„Možná," přiznala jsem se. „Měl jsi své věci a já zase svoje."

„Dával jsem ti čas," řekl. Mezitím jsme došli k menší mýtině, kde se po udusané zemi pohybovalo nespočet nohou a vzduchem se nesl řinkot zbraní. Mnoho se již cvičilo a zdokonalovalo. Připravovali se na to, aby následující střed přežili.