Plameny spásy

DVACÁTÁ PRVNÍ

Ten sen se vrátil.

Stála jsem na bojišti. Okolo mě zuřil krutý boj. Ze zamrzlé země s popraškem bílého sněhu skropeného rudou krví čněla zaražená kopí a vítr divoce škubal s prapory všech barev a znaků.

Z ruky mi vypadl krátký meč s ostřím zbarveným krví. Dlaně se mi třásly.

Někdo volal mé jméno.

Ardel mě chytl za ramena a prosil mě, ať odejdu pryč. Ať uteču a zachráním se. Já však nemohla.

Oblohu pročísla vlna ničivého ohně, jak se drak s šupinami jako z olova snesl z oblohy na bojiště.

Poté nastala nepropustná tma a naproti mně se rozevřelo obří oko s podélnou zornicí a mrklo. Okolo mě se sunulo něco se šupinami. 

Nesmím utéct. Nesmím utéct, opakovala jsem si stále dokola a slyšela jeho hlas, opakující mi to samé.

„Již brzy," prozradil mi a poté se sen rozplynul.

Brečela jsem, když jsem se probudila. Hystericky jsem rozhazovala deky po posteli a zmateně se snažila dostat pryč od paží, které se mě snažily uklidnit.

Stále jsem před sebou viděla to obrovské zvíře, mazlíčka bohů a ničitele zemí. Proti němu nebudeme mít šanci. Nevyhrajeme, ani kdybychom na svou stranu získali Lezumi. Zemřeli bychom všichni do posledního.

„Ten drak," naříkala jsem a snažila se pochopit, kde to jsem. Viděla jsem oheň v krbu, svíce, které plápolaly a zapadající slunce za prosklenými okny. „Zabije nás. Všechny."

Přinutil mě se na něj podívat. Jeho oči uklidňovaly, konejšily. Plameny v nich mě neděsily, protože ty mé k nim promlouvaly nazpět.

„Byl to sen. Ošklivý sen, Neol." A já mu věřila. Vrátila jsem se do reality a potlačila slzy zděšení a bezmoci. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Svěsila jsem ramena a zavřela unavené oči.

Ardel mi odhrnul zpocené vlasy z obličeje a přiložil si čelo na to mé. „Poslední dobou mě k smrti děsíš," broukl zkroušeně.

„Jen poslední dobou?" Na rtech se mi zformoval lišácký úsměv. Do úsměvu mi ale ani tak nebylo.

„Pravda. Pořád," přiznal. „Ale poslední dobou víc, než kdy předtím." Odtáhl se ode mě a vytvořil mezi námi prostor. Jen s těžkostí jsem si vzpomněla na to, co se v noci událo a polil mě stud a zároveň strach. Také v tom měla prsty provinilost.

„Přinesl jsem ti jídlo a vodu. K vínu se nepřiblížíš ani na pár metrů," řekl a vstal z postele. Zatoužila jsem, aby se vrátil. Chtěla jsem k němu natáhnout ruku, ale přesto... Nemohla jsem. Možná, že víc než víno, jsem si vyčítala polibek, který jsem si ukradla. Nebylo to správné. Ne když jsem byla pod vlivem alkoholu.

„Promiň," špitla jsem a zadívala se na své zatnuté dlaně.

„Omlouvat by ses měla jen sama sobě. Mně omluvu nedlužíš." Podal mi pohár čisté vody a já, ačkoliv s nechutí, jsem ho celý vypila. Divila jsem se, že má hlava neprožívala takovou bolest, na jakou jsem byla zvyklá. Mírný tlak tam byl, ale nic víc. Dokonce i žaludek si usmyslel, že mi dá ještě jednu šanci. Má mysl však byla jiného názoru a nenechala mě utéct následkům. Ucítila jsem touhu po víc vínu a toho jsem se zalekla.

Starostlivě se na mě díval, když jsem spustila nohy z postele na chladný mramor a vstala. Celé tělo jsem měla zesláblé, ale brzy na to jsem si zvykla na jeho tíhu a dokázala jsem si sama zajít i do vedlejší místnosti sloužící jako koupelna.