Plameny spásy

DVACÁTÁ ŠESTÁ

Ze spánku mě probralo šelestění šatů o podlahu a šoupání chodidel po zemi.

Rozlepila jsem oční víčka a zamžourala.

V prvních vteřinách jsem si nedokázala uvědomit, na co se koukám. Připadala jsem si jako ve snu, iluzi, či halucinaci. Hleděla jsem na bytosti s kozíma nohama, lidským trupem, rukama a hlavou, až na to, že měly beraní rohy stáčející se jim k lalůčkům uší a jejich oči bez bělma nabíraly nezvyklý odstín černé. Okolní nahrubo osekané stěny neměly žádné pravé úhle. Byly černé s proplétajícími se rudými žilami tepajícími životem. Jen okrajově jsem zahlédla chabý nábytek.

Pohnula jsem se a převalila se na bok. Ležela jsem na lůžku z pavoučích sítí. Cítila jsem, jak pod dotekem lepí. Nával zhnusení mi přinesl nevolnost.

Bytosti si mě všimly a přestaly netrpělivě přecházet sem a tam. Jedna ke mně přicupitala - žena - a já se automaticky začala sunout pryč. Uvědomila si můj strach a zastavila se.

„Jsme tu, abychom tě přichystali. Máme zakázáno ti ublížit, takže se nemusíš bát," řekla otráveně a mávla rukou ke své společnici, která v rukou svírala prosté vybledlé šaty. Nezněla ale tak, že by se mě snažila uklidnit. Ba naopak. Její zjev mě přiváděl do nejistoty.

Pokud mají zakázáno mi ublížit, Opet musí žít. Ta myšlenka mi rozcupovala veškerou naději.

„Nebojím se," ohradila jsem se odvážně, ačkoliv opak byl pravou. Na to se po sobě ostatní podívali a všimla jsem si jejich pobavených šklebů. Nikdo mi má slova nevěřil.

Rozhlédla jsem se důkladněji po místnosti. Působila stroze. Jediná vyčnívají věc byla jedna chybějící stěna. Místo ní jsem viděla na vzdálenou stěnu propasti, která byla nazlátle osvícena. Podlaha u prázdné stěny chyběla. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jaké horko mi bylo.

Nechala jsem se ustrojit a učesat. Šíleně to tahalo a do očí se mi hrkaly slzy, jak jsem potlačovala bolestné kvílení. Dali mi sklenici vody, kterou jsem na pár loků vyprázdnila, a poté mi poskytli čas na to si ulevit do kyblíku kus od chybějící stěny. Studem jsem celá rudla, ale na druhou stranu se to už nedalo snést.

Nenápadně jsem přešla k otvoru a nahlédla přes okraj. Svět okolo se začal točit. Shlédla jsem dolů, kde v neskutečné hloubce oranžově zářil do nekonečna se táhnoucí pruh. Stočila jsem hlavu doprava a uviděla v dáli vodopád lávy. Nasucho jsem polkla a raději zalezla hlouběji do pokoje. Kdybych škobrtla a padla dolů, už by mě ani zázrak nezachránil.

Překvapivě mi nedali žádná pouta, nesvázali mě a ani mi nenasadili žádnou obnovu náhrdelníku Sorelé. Se srdcem až v krku jsem šla v obkroužení sluhů a služebných s kozíma nohama a rohy po chodbách, kde se po zemi plazili hadi a zdi měly oči. Připadalo mi to jako noční můra. Jedinou útěchou pro mě byla ironicky Stinná monstra poflakující se v koutech a plazící se po stropě. Ta jediná jsem znala a půl roku s nimi existovala poměrně bezpečně. Co když jsou ale tady jiná, mnohem horší, než na povrchu? Stále mi nedocházelo, že jsem v Pekelných síních. To bylo jediné místo, kam jsem se nikdy, ani po své smrti, nechtěla dostat, natož ještě za života. Pokud už jsem mrtvá nebyla.

Dovedli mě do mně již známé prostorné síně. V té jsem se ocitla po svém pádu. Moc jsem si z ní nepamatovala, a když jsem do ní znovu zavítala, připadala mi téměř cizí.

Kapající krev z trnitých šlahounů, jež se kroutily jako hadi, mě znepokojovala nejméně. Oči pomrkávající po stěnách o něco víc. Zato různorodá zrůdnost dvora Pekelných síní byla nepředstavitelně děsuplná.