Plameny spásy

ČTRNÁCTÁ

„Víš, co máš dělat?" zeptala jsem se Ardela tiše, když jsme kráčeli chodbami v doprovodu tolika stráží, až mi to přišlo nevýslovně vtipné.

„Jistě, má drahá Neol," mrkl na mě. Odolala jsem protočení očí a místo toho se soustředila na svůj výraz, který dával jasně najevo, ať mi to zopakuje. „Žádný oheň, nesmím nikoho zranit, nesmím mluvit, pokud to ovšem nebude nezbytně nutné, žádné hlouposti..."

„A nebudeš dělat ty své výrazy," připomněla jsem mu.

„Jaké výrazy?" zatvářil se zmateně, ale v očích mu provokativně zajiskřilo.

„Takovéto."

Hekla jsme, když jsem málem zakopla, protože jsem se snažila udělat příliš velký krok. Kovové okovy na kotnících spojené řetězem stejně tak jako na zápěstích, mi zrovna nepřidávaly na stabilitě. Řinčelo to a musela jsem se nutit soustředit se na cokoliv jiného, než na pocit úzkosti, který mi to přinášelo. Nechtěla jsem si připomínat události třetího měsíce oslav. A to ani v nejmenším.

Pár stráží se na mě zepředu otočilo, ale když viděli, že jsem v pořádku, pokračovalo se prostornými chodbami dál. Ty už jsem znala. Pamatovala jsem si každou jejich část. Avšak ačkoliv vypadaly téměř totožně, zdály se v něčem jiné. Cizí.

Nestačila jsem se ani vzpamatovat a už se otevíraly masivní vyřezávané dveře to trůnního sálu. Rychle jsem si začala v hlavě přehrávat vše, o co chci požádat a na co se zeptat.

Ardel vyhlížel napjatě, ačkoliv to schovával za svůj polovičatý povrchní úsměv plný arogance a pohrdání. Takto se tvářil vždy, když byl u dvora. Byl to vypěstovaný instinkt.

Vše se mi z hlavy rázem vypařilo, když mé oči spatřily mladou ženu sedící na trůnu z leštěných propletených kořenů.

Byla stále stejná, a přesto nebyla, stejně jako chodby v paláci. Již nevyhlížela jako slabá dívenka. Její tvář byla bledší, oči plné oceli a pevné držení těla napovídalo o její sebejistotě. Přesto měla tmavé kruhy pod očima a její jindy rozpuštěné rezaté vlasy byly stažené do nízkého drdolu. Paroží jí o dost povyrostlo. Mělo to co dočinění s jejím nástupem na trůn. Byla Nejvyšší vůdkyní. Dávná magie působila rychle. Bílé nadýchané šaty byly protkané černou nití. Přes ramena a hruď měla přehozený zdobný šál sahající jí až na břicho.

Jak jsme přicházeli blíž, nevnímala jsem dvořany stojící v síni zvědavě kulící oči. Nekochala jsem se ani popínavými rostlinami krášlící strop a stěny spolu se sochy tak jemnými a krásnými, až z toho všem musel přecházet zrak. Jen jediná věc mě zajímala. Jen pro jedinou osobu se mi náhle stahovalo srdce a v mé hlavě nastávaly obavy.

Cukla jsem sebou, když se po levé straně trůnu objevila další postava. Netušila jsme, zda být ráda, nebo znepokojená.

Zastavili jsme několik metrů před trůnem. Stráž se na pokyn Nejvyšší vůdkyně rozestoupila a nechala mi volný vhled na mou sestru.

„Vasilio-" Pozvedla ruku, aby mě umlčela. Síň byla pohroužená do ticha a to ticho nebylo nijak příjemné. Všichni čekali. Ardel vedle mě však ne.

Hluboce se uklonil s takovou elegancí, jakou mu jen okovy dovolovaly, a svůj zrak upínal na mou pobledlou sestru. Ani její tváře nebyly rudé jako jablka. Připomínaly spíše okvětní lístky losovové růže. Stravoval jí žal.

„Nejvyšší vůdkyně," uctivě jí pozdravil a já i přes veškerý odpor provedla úklonu také. Příčilo se mi to, ačkoliv jsem věděla, že jednou vůdkyní bude a dokonce jsem si i přála před ní jednou pokleknout a přísahat jí svou věrnost. Ale ne nyní. Nyní jsem byla královnou Feramu, ale především jejím vězněm.