Plameny spásy

_DVANÁCTÁ_

Nejdříve bylo světlo a nic víc než světlo. Neslo se světem jako se vítr nese skrze koruny stromů. Ševelilo a hřálo v srdcích obklopených jen a pouze láskou. Přivádělo smysly živoucích k blahu a spokojenosti. A poté přišla temnota.

Stíny se ploužily skrze světlo a braly si vše, co jim přišlo do cesty. Srdce bytostí se obracela na stranu stínů a zloby. Ševelení a teplo se proměnilo v nářek, utrpení a chlad. Láska zhořkla a blaho se obrátilo v zášť a nenávist. Temní bozi přišli v závěsu stínů a chladu a sjednocený svět rozvrátili na dvě poloviny.

Terra se snažila popadnout dech. Nemohla dýchat, nedokázala se vzpamatovat z pocitů, jež jí obklopovaly. Třeštila oči do světla, které se střídalo s temnotou a proplétalo se do spletitých vzorců.

Padla na kolena a zapřela se dlaněmi o chladnou zem. Sípala a snažila se potlačit pištění v uších. Připadala si, jako kdyby se přenesla časem i světy. Nebyla tam, kde vyrůstala. Neznala vzduch proudící jí do plic. Nepoznávala nic okolo sebe. Slyšela jen ozvěnu svého vlastního uštvaného dechu.

Ze světla se jí před očima zjevila drobná dlaň; jediná věc, která jí přišla alespoň vzdáleně známá. Nevzhlédla, aby spatřila, čí dlaň to je. Přijala ji a nechala se s její pomocí zvednout. Měla neuvěřitelně jemnou pokožku. Náhle bylo lehké dýchat, tak moc lehké.

„Vítej v domově bohů, Terro," ozval se něžný ženský hlas. Když vzhlédla, spatřila tu nejkrásnější ženu, jakou kdy kdo uzřel. Její krása nešla popsat, ale naproti ní si připadala jako červ v hromadě shnilého masa.

„Jsem uznána... vhodnou?" dostala ze sebe. Hlas měla stažený a slabý. Nebyla si jistá, co si může dovolit. Poté vytřeštila oči a vyhrkla: „Jsem mrtvá?!" Ta myšlenka ji málem složila zpátky na zem.

Žena se rozesmála a její smích zněl jako sladká píseň a med. Zlaté vlasy jí vlály ve větru a nádherné smaragdové oči jen zářily životem. „Kdepak, Terro. Nejsi mrtvá," uklidnila ji a poplácala ji po hřbetu dlaně. Cítila její teplo a lásku. Musela to být jedna z milosrdných bohyň. „Byla jsi uznána vhodnou," roztáhla své plné rty do překrásného úsměvu, až Terre málem puklo srdce rozkoší.

„Pojď, ukážu ti tvé možnosti," vybídla ji směle a pustila její dlaň. Místo toho jí chytla za rámě, jako to dělávala Terry sestra. Kráčela vedle ní a vedla jí kamsi do světla. Jen místy se mihl studený stín.

Světlo se po chvíli začalo rozestupovat a svět okolo ní získával jasné tvary a barvy.

„Co je to?" zeptala se Terra poté, co spolu stanuly na terase paláce z toho nejčistšího mramoru, jaký kdy viděla. Okolo něj byla zeleň tak bujná a nádherná, až její srdce znovu zaplesalo. Všude se pásla zvěř, běhali děti a byl slyšet rozjařený smích. Když pohlédla do strany, zahlédla volné prostranství beze stromů, na niž se rozprostírala armáda desítek tisíc vojáků. Jejich brnění bylo tmavé jako půlnoční čerň. Na helmách měli havraní křídla a temné pláště za nimi vlály v tiché výzvě na udělení rozkazu - jejího rozkazu, jak si uvědomila. Mezi nimi plály fialové prapory s černým havranem s rozepjatými křídly.

„To by mohla být tvá budoucnost," zašvitořila a přivinula se k ní blíž. „Jen pohleď, Terro, dcero Taranova," rukou přejela celou armádu, lesy i palác, „to vše by mohlo být tvé. Mohla bys je vést za lepším zítřkem, jakožto Bojovnice bohů. Stačilo by se jen vydat na jednu cestu, namísto druhé."

Terra hleděla na tu krásu před ní. Cítila moc, kterou by mohla mít. Nový domov. Naději. Armádu. Sílu.

Bohyně jí pobídla, aby se otočila. Teplý vánek Terre zčechral hnědé kadeře.