Plameny spásy

TŘICÁTÁ TŘETÍ

Opet si nezaujatě prohlížel miniaturní sošku znázorňující démona s velkým lstivým úšklebkem a velkýma rohama. Poslední týden jsem jí používala jako těžítko na korespondence, nebo s ní z nudy tloukla o dřevo stolu. Nyní jí svíraly prsty pravého démona s o nic méně lstivým úšklebkem.

„Snad jsem ti řekla jasně, že mě nemůžeš vyhledávat kvůli každé prkotině. Jak jsi můj příkaz obešel?" spustila jsem na něj.

„Zaprvé," otočil se ke mně a sošku vrátil obezřetně zpátky do bordelu na mém stolu. „Neřekla jsi prkotině, ale z rozmaru. To je velký rozdíl, Královničko. Zadruhé, má návštěva se nekoná kvůli mému rozmaru, nebo prkotině, jak jsi to právě nazvala." Luskl prsty a v ruce se mu objevila číše jantarového vína. Líně z ní upil a přitom mě záludně pozoroval. V očích mu žhnulo. Ardela vedle mě naschvál přehlížel.

„Tak o co jde?" Založila jsem si ruce na hrudi a nenápadně si nehty zaryla do paže. Byla jsem z něj nervózní. Ačkoliv jsem nad ním měla moc, stále mi z něho naskakovala husí kůže a pohlcoval mě strach. Pamatovala jsem si na čas v Pekelných síních. Zdál se to jako věčnost. Týdny trvající noční můra a on byl vším, co mi ji připomínalo.

„Samerové jsou ve Feramu," řekl prostě a číše zmizela.  Hned na to se za ním zčista jasna objevilo polstrované křeslo. Usadil se a položil si kotník na koleno druhé nohy. Až v ten moment jsem si všimla, že působí napjatě. Na obličeji mu pohrával zvrácený úsměv, ale jeho temné oči povídaly jiný příběh.

„To už víme," zavrčela jsem podrážděně.

Opet se zatvářil omluvně a natáhl ke mně ruku. V jeho dlani se objevil náhrdelník s rubíny většími, než které jsem kdy viděla. „To jsem nemohl vědět. Ale zde máš alespoň něco, co by tě mohlo rozveselit." Hleděla jsem na tu krásu a přesto ve mně vzbuzovala pouze vzpomínku na krev. Odvrátila jsem se od toho a nasucho polka.

Zaměřila jsem se na Ardela. Pohled mi oplatil, ale znepokojeně se mračil. „Mohla by ti přikázat vzít si vlastní život?" zeptal se Ardel svého bratra a popostoupil dopředu. Zašeptala jsem jeho jméno a chytla ho za paži, abych ho zastavila ve vytváření dalších problémů. Většinou jsem to byla já, kterou musel držet od nesnází dál.

Démon se postavil a nechal křeslo zmizet. Napřímil se naproti králi Feramu a hravě přimhouřil oči. Tolik se sobě navzájem podobali. Měli tmavé vlasy, Opet však havraní čerň, zatímco Ardel tmavšího mahagonu, dlouhé řasy, krásně řezané lícní kosti a plné rty. I stavbou těl se vcelku podobali, ale Opet se zdál o trochu větší. Naproti nim jsem byla jen štěně, kterému mohli nedopatřením šlápnout na ocas.

„Chtěl bys snad usmrtit někoho ze své rodiny? Někoho, kdo ti je krví nejblíž?" zeptal se záludně Opet a sepjal si ruce za zády.

„Pokud si dobře pamatuju, chtěl jsi mě nechat zabít prvního, otče," cekl a vzteky zatínal dlaně v pěst. Zatrnulo mi. Semkla jsem rty do železité linky a nasucho polkla. 

Opetovi se roztáhly koutky úst do vědoucího úsměvu. Poté se zvesela zasmál. „Ha! Neřekla ti to!" Střelil po mně pohledem a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Ardel vyhlížel zmateně.

„Nebyla dobrá příležitost," přecedila jsem přes zuby. Na hrudi jsem cítila tíhu a v žaludku mě pálilo. Měla jsem chuť propadnout se do země a už odtamtud nikdy nevylézt.

„Abych ti objasnil situaci a nevznikla žádná další nedorozumění," započal Opet a udělal dva kroky dozadu. Poté zširoka roztáhl paže a zazubil se. Věděla jsem, co bude následovat. V duchu jsem si nadávala za svou hloupost připoutat si k sobě právě tohoto démona. „Nejsem tvůj otec, mládě. Za své zrození můžeš děkovat bohu Zwerelovi. Tomu nezkaženějšímu a nejhoršímu ze všech Temných bohů. Jsi polobůh, stejně jako tady Královnička. Dvě nejmocnější bytosti, které kdy kráčeli touto zemí."