Plameny spásy

PADESÁTÁ ČTVRTÁ

Hnali jsme se do tábora jako diví celou noc. Cestou jsem hleděla pouze před sebe a nechávala mrazivý dech zimy líbat mi tvář. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem dýchat. Kopyta Iseova duněla v doprovodu ostatních jako orchestr o zasněženou zem. Vrážel mi do mysli a ptal se, vyzvídal, co se mi honí hlavou. Ale v ní byl jenom řev, jež neutichal.

Když jsme dorazili do tábora a ostatní vtrhli do strategického stanu, já zalezla k nám a chopila se kyblíku. Vyvrhla jsem chatrnou večeři, kterou jsme do sebe během noci nasoukali a třásla se po celém těle.

Svět se scvrkával a točil. Mé plíce se zužovaly a já nemohla dýchat. Pohlcovaly mě vlny chladného horka. Upadala jsem do šoku, jež na hřbetě Iseova nebyl možný.

Týden a poteče krev.

Týden a všichni budeme mrtví.

Týden a olovo se ponese vzduchem.

Cítila jsem slzy stékající mi po tvářích.

Věděla jsem, na co se připravavuju. Učila jsem se bojovat jak rukama, se zbraněmi, tak i s magií, abych mohla jít do války a vyhrát. Jenomže nyní to bylo hmatatelné. Odmítli jsme jim vydat naše hlavy a stanovili jsme tím jasné datum.

Mělo už dávno nastupovat jaro, ale zima se krajiny držela zuby nehty. Říkali, že zima bude neobvykle dlouhá. Bude trvat tak dlouho, dokud válka neskončí.

Otřela jsem si hrotem ruky pusu a došmajdala ke stolku s občerstvením. Popadla jsem karafu a nalila si do číše trochu vína. Vzala jsem jí do dlaně a hleděla na rudou tekutinu lesknoucí se v záři svícnů. Hladina se vlnila při třasu mé ruky. Věděla jsem, že by mi to uklidnilo nervy. Tolik bych se neklepala a sebrala se. Jen na chvíli, ale pomohlo by to. Měla bych být na schůzi a radit se s vojevůdci a vojenskými stratégy. Měla bych dělat spoustu jiných věcí, než se hroutit v královském stanu jako nicka.

Přiložila jsem si kovový okraj číše ke rtům. Cítila jsem trpkou vůni. Druhou rukou jsem se zapřela o stolek. Přerývaně jsem se nadechla.

Kdyby byl otec naživu, řekl by mi, že jsem zklamáním. Kdyby žil Relon, řekl by, že jsem slabá chudinka řešící své problémky v drogách a alkoholu. A kdyby žila Emer, vysmála by se mi a poté mě v tom víně utopila, abych si uvědomila, co jsem se chystala udělat. Topila by mě a topila, až by mi víno zaplnilo každičký kousek mého těla.

Zakřičela jsem a číši s vínem odhodila na protější stěnu. Tekutina se rozprskla všude okolo. Číše s tlumenou ránou dopadla na koberce a odkutálela se pod lenošku potaženou rudým čalouněním. Svezla jsem se na zem, zajela si prsty do vlasů a snažila se dýchat.

Týden. Týden byla dlouhá doba, ačkoliv nás čekal ještě několika denní posun vojska.

Trhla jsem sebou a polekaně rozžehla v dlaních oheň, když mi čísi ruka nadzvedla násilím hlavu za bradu.

Terra přede mnou klečela a tmavé oči jí plály stříbrnou. Její nehty se mi zarývaly do kůže na bradě, až to bolelo. Podívala se zběžně po rozlitém víně a spokojeně přikývla.

„Teď se sebereš," říkala tiše a otírala mi palcem slzy k obličeje, „půjdeš tam a ukážeš jim jejich královnu. Nejsi jediná, která tam bude bojovat, Neol. Jediný rozdíl je, že oni budou bojovat pro tebe a ty za celé vojsko. Budeš jejich symbol spolu s Ardelem. Nebudeš v přímém střetu, jako oni. Vojsko neobětuje své vládce hned na začátku." V jistém smyslu mě konejšila v tom dalším děsila ke smrti. „Ale teď půjdeš a budeš předstírat, že máš vše pod kontrolou. Že věříš, že to zvládneme a vyhrajeme. Neměj pochyby na veřejnosti a hlavně, Neol," přinutila mě se jí podívat do očí. „Nezvracej před nimi." Poplácala mě po rudé tváři a pomohla mi na vratké nohy.