Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ

Vyjeli jsme s družinou na sjednané místo časně z rána, kdy slunce ještě ani nepřeklenulo obzor.

Netušili jsme, zda se k elfům holubice vůbec dostane, nebo zda na schůzku dorazí. Jediné, co jsme měli, byla naděje.

Po většinu cesty jsem mlčela. Nechala jsem svého koně ať následuje ostatní oře a pohroužela se do poletavých myšlenek.

Gerl byl stále uvězněný a mučený. Naproti tomu se mé utrpení z vědomí, že o mě Relové smýšlí jako o krvelačné stvůře, zdálo jako banalita. Má sestra se odmítala přidat na mou stranu, dokud Samerové sami nepřestoupí k nám. Nebylo ani jasné, zda se nám podaří sjednat Samery jako spojence. Armády, které se střetnou, rozpoutají peklo na zemi. Tak obrovský střet dvou kontinentů nikdy v historii ještě nevypukl. Z mých snů jsem věděla, že zemí potečou řeky krve. Co se stane se zemí, kde boje proběhnou? Rozšíří se Pláně? Bude na nich ještě někdy něco růst?

Ničilo mě vědomí, že je vše vrtkavé a nic není jisté. Stejně jako Opet držící se za mnou, jako můj osobní stín.

Vypaloval mi do zad pohledem díru. Nějakou dobu si nad ránem pobyl ve sněhu uprostřed liduprázdné ulice svázaný mými plameny. Měl alespoň čas přemýšlet. Sám musí dojít názoru, že jeho city ke mně pramení jen z fyzické touhy a nejspíš jeho ublíženého ega. Kdo ho kdy odmítl? Nebylo moc pravděpodobné, že se to někdy stalo.

„Bude to v pořádku," ozval se Ardel vedle mě. Nejspíš si myslel, že jsem nervózní ze znovu shledání s Anitou a Terrou. Částečně měl pravdu. Byla jsem na ně stále naštvaná za jejich zradu, ale to nebyla jediná věc stahující mi srdce.

Ardel vedl svého onyxově černého koně těsně vedle toho mého. Byl zachumlaný do tlustého pláště s lemováním z kožešiny, ačkoliv nehrozilo, že by mu byla zima. Starostlivě si mě prohlížel.

Nic jsem na to neřekla. Jen jsem přikývla a zachumlala se do pláště. Nepříjemně se mi pod něj zahryzával okolní mráz. Rudé tváře mi nabraly ještě sytější odstín. Prsty u rukou i nohou jsem měla zchřadlé a přísahala bych, že necítím malíčky. Snažila jsem se zahřát Plameny, ale i ty se před mrazem raději kryly do nitra. Možná bylo lepší je nepoužívat na banality. Brzy budou muset kosit nepřátele po stovkách, jenomže to bude náročnější, pokud mi budou chybět některé prsty.

Mladý král se mračil a oči mu brázdili v zamyšlení po mém těle a snažily se něco vykoumat. Nebylo mi to příjemný. Cítila jsem, jak se snaží vyluštit mé myšlenky. Ty ale nebyly určené jemu.

Rytíři okolo nás ostražitě sledovali okolí. Nebylo nás tolik, aby naše skupina přilákala větší pozornost, ale počet rytířů stačil k tomu, aby nás ubránili, kdyby došlo k útoku. Nejlepší muži, které šlo na hradě sehnat. Jel s námi i kancléř, jež měl dohlédnout na diplomatické záležitosti. Sotva se držel na koni. Nejspíš preferoval pohodlí kočáru.

Ardel se lehce předklonil v sedle a cítila jsem, jak se snaží zachytit můj oční kontakt. Já ho ale vytrvale ignorovala.

„Co?" obořila jsem se na něj možná až moc protivným tónem. Už to jeho slídivé pokukování nešlo ignorovat.

„Dneska se chováš zvláštně. Odtažitě. Nad čím přemýšlíš?" Jeho otázka mnou otřásla. Pokud bych mu měla říct vše, nad čím jsem přemýšlela, nejspíš by mě za polovinu z těch věcí odsoudil a za několik dalších někoho zabil. A ten někdo jel se vší elegancí na koni za mnou.

Sníh koním vrzal pod kopyty. Čas od času některý z ořů zafrkal a v lese opodál krákaly vrány.

„Na tom nezáleží," odbila jsem ho.