Plameny spásy

_DVACÁTÁ PÁTÁ_

„Opete," vykoktala Terra zdráhavě jeho jméno. Téměř zapomněla, jak kdysi vypadal. Po mnoho let vystupoval jako úplně někdo jiný - s rezatými vlasy, parožím a poťouchlým výrazem. Toto však byla jeho pravá tvář. Až bolestně si uvědomila, jak moc podobná je té Ardelově.

„Tam bys skočit nechtěla, zlatíčko." Stočil hlavu k portálu a vytáhl jeden koutek rtů do křivého úsměvu, až se mu na tváři vyrýsoval dolíček. Jeho oči zářily nesmrtelným životem. Byl nadpozemsky nádherný, tak jako kdysi. „Můj dvůr by se ti nezamlouval." Svou uhrančivou pozornost zaměřil zpět na ni.

„Máš své staré tělo zpět," podotkla nedůtklivě. Někdo ho musel zabít. Jinak by nemohl se smrtelným tělem cestovat skrze portály a už vůbec ne vystupovat ve své přirozené podobě.

„Ano," přisvědčil potěšeně. Přesto mu hlasem prokvétala nelibost. „Bohužel se vyskytly jisté... komplikace. Ale alespoň tě mohu těšit svou znovu nabytou přitažlivostí," broukl až přehnaně sladce. Zatnula čelisti a odolala pokušení zavrčet.

Dvakrát mu poklepala na ruku, aby jí pustil. Jen si jí pobaveně prohlédl a zvedl se, aby jí dal prostor se sebrat ze země. Všimla si, že se jí vedle hlavy povalují vybledlé lebky. Většina z nich měla prodloužené tesáky. Byly to elfové, kteří se odkud nikdy nedostali živí. Přejela jí z toho po těle husina.

Monstra se líně vracela na svá místa a usedala do výklenků. Znovu upadala ve strnulých pózách do tvrdého bezesného spánku.

„Co tady chceš?" zeptala se Terra, ale dávala si pozor, aby tón jejího hlavu zněl uctivě. Zdálo se to rozumné. Nebylo by zrovna nejšťastnější si ho naštvat hnedka ze začátku. Narovnala si kožený oblek a hodila vlasy dozadu na záda.

„Já?" podivil se. „Zachraňuji tě. Spíš bych se měl ptát na tu samou otázku tebe a tvé roztomilé sestřičky. Kde je? Oh. Tady. Přesně na čas." Vydal ze sebe bujarý smích a roztáhl paže, jakoby chtěl pomalu přicházející Anitu obejmout. Ta přimhouřila oči a začala stoupat po schodech nahoru směrem ke své sestře a Králi podsvětí.

„Opete," pozdravila ho odměřeným kývnutím hlavy, když stanula přímo před ním.

Démon se na ní zářivě usmál a předvedl jí úklonu. Ve svém slušivém obleku se zlatým vyšíváním vyhlížel urozeně.

„Konečně ses vrátil ke svému starému já," poznamenala Anita a prohlédla si ho. Vypadala jako vytesaná z kamene, stejně tak jako zrůdy v chodbě. Terra ale cítila, jak se její sestra uvnitř chvěje. I jí se stahovaly vnitřnosti strachem a tuhla krev v žilách.

„Přináší to více výhod," prohodil ledabyle, jakoby o nic nešlo. „Co si jít takto promluvit dál od této běsnící díry? Je to sice skvostná píseň, ale příliš hlučná. Podle mého to navíc není váš šálek kávy." Rukou jim pokynul, aby ho následovaly po schodech dolů - chodbou ústící do jeskyně se schodištěm směřujícím zpět ke světlu a bezpečí. To bylo ale příliš daleko a nedosažitelné.

„Když už jsme se tak šťastně shledali," započal mluvit Opet a mávl rukou ve vzduchu. Před ním se objevilo pohodlně vyhlížející křeslo s černým polstrováním. Usadil se na něj a sestry nechal stát. Choval se jako král. A tím i byl.

„Chtěl jsem s vámi probrat naší malou smlouvu, kterou jedna strana z nějakých neznámých důvodů nedodržela." Jeho úsměv byl slušivý, ale zároveň nevěstil nic pěkného. Oči měl nebezpečné. Šel z nich strach. Jeho krása byla oslnivá, ale zrádná zároveň. Pán Pekelných síní. Jejich král.

„Ano. Nedodržela," cekla podrážděně Terra. Okamžitě ztuhla, když si uvědomila svou chybu. Anita na ni varovně bleskla očima. Bylo nebezpečné hrát hry s démonem.