Plameny spásy

OSMÁ

Měsíc už se skláněl k západu. Plížila jsem se okolo stanů a vyhýbala se hlídce procházející po celou noc tábořištěm. Naštěstí bylo těsně nad ránem a všichni byli unavení a nepozorní. Ohně samovolně dohořívaly a většina opilých vojáků ze slavnosti spala ve svých stanech, nebo u stále pohořívajících hranic. Téměř nikdo už ale nebyl při plných smyslech.

Zato mé tělo se jevilo plné energie. V žilách mi proudil adrenalin. Musela jsem se dostat na druhý konec tábořiště, kde se pásli v ohradách koně. Přes rameno jsem měla přehozenou dvojí brašnu a u boku připnutý krátký meč a pár dýk.

S kápí staženou hluboko do obličeje jsem se potichu sunula vpřed. Slyšela jsem chrápání, vrzání dřeva, jak se vojáci převalovali a mručení spojené s tichým mluvením ze spaní.

Vyhýbala jsem se sněhu, aby mi nevrzal pod podrážkami bot a obezřetně si vybírala cestu. Konečně se k něčemu hodily poučky od Toilen.

Proklouzla jsem mezi stany neviditelná jako duch a mihla se tak za zády vojáka s nohy jako mají kobylky. Hned, co jsem vklouzla za látku stanu, se podezřívavě otočil a i v tom šeru jsem spatřila, jak se zamračil. Nakonec šel dál.

K ohradám pro koně jsem se dostala vcelku rychle. Proplížila jsem se k nedalekému keři, kam jsem si během noci zanesla vypůjčenou uzdu, sedlo a luk s toulcem plným šípů. Spokojeně jsem vše vyndala a nepozorovaně k sobě přivolala jednoho z koní. Šeptala jsem mu do hlavy a žádala ho, aby mě odnesl do Lezumu.

Hnědák sám od sebe došel k dřevěné stlučené brance a nechal mě jí opatrně otevřít. Poté vyšel ven a dloubl mě čumákem do ramene. Pysky zkoumal látku kabátu. Zafrkal. Ostatní oři poklidně postávali a zvědavě nás pozorovali.

„Jablko dostaneš až potom," špitla jsem a pohladila ho po hebkém čele. Potřásl hlavou na souhlas a nechal mě ho ve stínech jehličnanů osedlat.

Měla jsem s sebou jen to nejdůležitější. Polovinu zásob tvořilo jídlo pro koně, zbytek oblečení a malá zásoba jídla pro mě. Věděla jsem, že na Planinách žádné neseženu.

Bude to dobrodružství, šeptala jsem mu do hlavy, když jsem ho odváděla dál od tábořiště. Párkrát jsem se pro jistotu otočila, ale nikdo mě nepozoroval. Jen pár stinných monster se plížilo lesem okolo. Splývaly s černotě noci. Zdálo se, že v ní plavou.

Chci jablko, ne dobrodružství, odpověděl mi a mě došlo, že jsem si možná zvolila špatného koně.

Jistě, řekla jsem mu nakonec a přitrouble se usmála. Jak moc bych v ten moment ocenila Iseova.

Na konci lesa, daleko od tábořiště, jsem konečně nasedla. Chvíli jsme jen stáli na místě a pozorovali Pláně, jež se pomalu zalévaly paprsky vycházejícího slunce. Temno se vytrácelo a nastával čas světla a bezpečí. Věděla jsem ale, že budu muset strávit jednu noc na Pláních sama a napospas všem zrůdám, jež je považují za domovinu.

Pobídla jsem hnědáka vpřed a vyrazila zpět ke své sestře, která potřebovala mou pomoc. Přijdu na to, jak jí zachránit, protože to potřebuje. A až tak učiním, požádám otce o vojsko. Budu prosit klidně na kolenou, aby se přidali na naší stranu, protože Konečný kontinent nezničí jen Rely. Nakonec zabere vše, co je mi milé.

Slunce se vyhouplo na čistě modrou oblohu a já doufala, že můj chabý vzkaz bude Zerelovi s Gerlem stačit, a že to pochopí i Ardel. Byla to má mladší sestra a já byla její ochránkyní. Nesměla jsem zklamat, i když mi na hlavě seděla pomyslná koruna.

Jedu zachránit svou zem. Dokážu se o sebe postarat. Budu zpět co nejdřív. A omlouvám se.

S láskou,