Plameny spásy

_DVACÁTÁ ČTVRTÁ_

Jeden krok za druhým. Vždy být opatrné. Nepodceňovat kluzký povrch žádného schodu. Nádech a výdech. Temnota v hlubinách svádějící je na ni pohlédnout a udělat chybný osudový krok vedoucí k záhubě. Temnota vábila. Neznámo volalo. Ale i přesto je to neuvěřitelně děsilo.

Terra pozorovala sestřina záda, přes která měla přehozený luk a toulec s šípy, a dávala na ni pozor. Kdyby jí noha podklouzla, stačila by ji chytnout. Byla na dosah a připravena jednat. Naštěstí tato situace nenastala.

Sestupovaly stále níž a níž. Temnota se po chvíli zdála téměř hmatatelná. Schody se zdály čím dál tím užší a odštěpovaly se z nich zvětralé kameny v celých kusech. Nikdo po nich nešel už staletí. Kupodivu se na nich neusadila ani částečka prachu. Nikde se skalou neprodíraly bledé rostliny, ačkoliv vlhkost k tomu napovídala. Toto místo zavánělo smrtí.

Začínalo jim být horko. Každým dalším schodem jim připadalo, jako by se blížily k ohnivým hranicím přichystaným přímo pro ně.

Terra přemýšlela, ačkoliv se snažila dávat pozor především na schody před sebou a na svou sestru. Měla to být poslední zkouška. Dole na ně čekala dávná čarodějnice, která nejspíš vyšla z pekelné brány. Ve skutečnosti to byl portál do Pekelných síní. To jim Opet sám prozradil. Začínala se děsit toho, co když se skrze něj dostanou někam, odkud už nebude cesty zpět.

Nedokázala snést pomyšlení, že by tam Anita skončila s ní. Že by jí nenáviděla a s tím pocitem i zemřela. Třeba by jí ani za oponou smrti nevyhledala a Terra by tak zůstala navěky sama. To jí děsilo ze všeho nejvíc.

„Je mi to líto," řekla konečně do ztichlé jeskyně. Okolo nich poletovala světelná koule a držela se těsně u nich. Plála tlumeným světlem, aby viděly pouze obrysy schodů. Tma okolo byla nepropustná. Obě se začínaly ve svých kožených oblecích potit.

„Já vím," řekla tiše Anita, ale neotočila se. Avšak i v té tiché odpovědi zazněla odtažitost.

„Měla jsem ti to říct už dávno," mluvila Terra dál. Snažila se samu sebe ospravedlnit? Nejspíš. Možná, že doopravdy chtěla. Ale pro to, co udělala, neměla žádná slova, která by jí ospravedlnila. Odsoudila jejich matku k smrti. Zabila jedinou osobu, která je na tomto strašlivém, ponurém místě milovala.

„To ano." Její odpovědi byly úsečné. Jakoby jí dělalo problém s ní byť jen mluvit.

„Chtěla jsem tě před tou pravdou chránit," přiznala se šeptem. Bála se mluvit nahlas. A nejen proto, aby je nikdo neslyšel. Jen... Bylo těžké, to vůbec ze sebe dostat. To tajemství si nesla v srdci uzamčené přes tři sta let.

„Chránila jsi jen samu sebe," přecedila naštvaně přes zuby. Takže naštvaná byla. Nedivila se tomu ani malinko.

„Máš pravdu." Nic dalšího k tomu neřekla. Mířily stále níž. Nedokázaly odhadnout, jak hluboko budou muset ještě sestoupit, než se dotknout dna. Bude pevný povrch? Poházené kosti, jako v Chrámu Nočních můr?

Anita se náhle zastavila. Terra do ní málem narazila. Jen taktak se stačila zachytit skalní stěny. Byla vlhká a oslizlá. Otřela si dlaně do pláště. Alespoň k něčemu byl dobrý.

„Děje se něco?" špitla Terra a snažila se zaostřit do temnoty a napínat uši. Ale nic neviděla ani neslyšela.

„Proč jsi ji zradila?" Anita se k ní otočila čelem a ona tak mohla spatřit její oči plné hledaného nepochopení a zloby. „Proč, Terro? Co ti udělala tak hrozného, že jsi ji musela udat?!" domáhala se odpovědí. Vypadalo to, že brzy začne brečet.