Plameny spásy

TŘETÍ

Cvičili jsme další dvě hodiny. Nikdy předtím jsem nebyla s Ardelem tak dlouho na cvičišti a už vůbec ho nebrala za svého učitele. Při naší hodině ale nasadil zcela jinou masku, než na kterou jsem byla zvyklá. Nebyla hravá, chladná, ani zákeřně svůdná. 

Jeho přístup byl zcela profesionální. Nesmál se mi, když jsem zaškobrtla, nebo neobratně použila meč, otočila se špatně, nebo si sama při obratu podkopla nohy. Natáhl ke mně pomocnou ruku, když jsem padla k zemi a pomohl mi vstát. Nemluvil, pokud to nebylo potřebné k vysvětlení dalších kroků a výpadů, jež jsem zcela ještě neovládala. A již se mě nesnažil rozptylovat svým obnaženým tělem, který pro tentokrát po celou dobu zakrývala košile. Naštěstí.

Když jsme sklonili meče a já mu poděkovala za pomoct, dobelhala jsem se k padlému kmenu stromu a zmoženě se na něj sesunula. Nahmatala jsem čutoru s vodou a plnými doušky z ní pila jako při parných letních dnech. 

„Ta voda je ledová. Neměla bys jí pít tak rychle," poučil mě a sám se usadil vedle mě. Byl zpocený, ale rozhodně ne tak, jako pot lil ze mě. 

Naklonil se pro můj plášť a přehodil mi ho přes ramena. Děkovně jsem kývla hlavou a nabídla mu vodu. S pousmáním ji převzal. 

„Takže za dva dny?" zeptala jsem se tiše, mezitím co polykal chladnou tekutinu. Sklopil čutoru od svých úst a starostlivě si mě prohlédl. 

„Trápí tě to?" zeptal se obezřetně. Na to jsem si jen povzdechla a pokrčila ledabyle rameny.

„Nevím. Možná. Vím, že není dost času. Vím, že ta cesta znamená problémy. Měla bych tu zůstat a být 'světlým bodem' pro celé Zerelovo vojsko, ale..." Nasucho jsem polkla a přejela prsty po hebké hrušce meče, která vyobrazovala vejce, okolo něhož se nepatrně odlepovaly okvětní lístky. „Je tam má sestra," zašeptala jsem do větru, který mě pohladil po zarudlé tváři od mrazu. Zadívala jsem se na jih, kde se, kam až jsem jen dohlédla, táhly vyprahlé Pláně. Kdysi tam byl život - před poslední válkou.

„Já to chápu." I ta tři pouhá slova mě přiměla se zachvět. Chápal to, nebo alespoň chápal mě. „Kdyby tam byla má sestra, jel bych tam už v ten moment, kdy se to přihnalo." Ihned se mi vybavila temnota, která narazila na můj štít. Bylo to odporné, temné, zhýralé. 

„Co si myslíš, že to bylo?" zeptala jsem se ho rozvážně. 

„Můj otec, předpokládám." Hořce se uchechtl a dloubl špičkou boty do promrzlé hlíny. „Pokud je pravda to, co jsi zjistila, a Opet nás chce mrtvé... Asi nejsem zrovna nejvzornější syn," ušklíbl se. Jeho oči barvy mokré zeminy mi sjely po tváři pohledem. „Docela by mě zajímalo, co ho tolik žene k tomu, aby zničil celý Lezum. On tehdy nebojoval. Naši předci chtěli dobít Lezum, ne on. K němu se jen modlili, aby jim navrátil moc poté, co jim ji bohové uzmuli," přemýšlel nahlas. 

„Pravděpodobně má nešvar s naším bohem," poznamenala jsem. Vynechala jsem ale fakt, který jsem odmítala vyslovit. Všichni to věděli. Znali pravdu o mém původu kdysi a stejně tak jako tehdy o tom mlčeli i nyní. Nejspíš už si zvykli na to, že pravda nesmí být vyslovena. A já za to byla ráda. Za otce jsem po celý život považovala muže, který seděl na trůnu v Neumírajícím paláci a opečovával a hýčkal mou mladší sestru. Žádný bůh se jím nazývat nemohl. Možná bych si přála, aby ten titul nenesl nikdo. 

„Nejspíš," přitakal. „Vypadá to, že jsou dost malicherní. Bohové i démoni. Podsvětí a nebe." Zaculil se, když si nejspíš něco představil. „Podle mě bychom i my byli lepšími vládci podsvětí a nebes."

„Pst!" drkla jsem do něj a zamračila jsem se. „I když nejsou hvězdy na nebi, stále tě mohou slyšet," upozornila jsem ho a vzala si od něj čutoru nazpět. Tomu se pobaveně zasmál.