Plameny spásy

_ŠESTNÁCT_

„Chci ti něco ukázat." Tato slova vyřkl Taran, muž, kterého nazývala svým otcem. Anita byla prý zaneprázdněná, takže si Terra domyslela, že je u hrobu matky a dělá ze sebe blázny při mluvení se sochou.

Terra byla překvapena, že jí vůbec vyhledal, natož že jí chtěl něco ukázat. Za tu dobu, co zde pobývaly, je přišel navštívit sám od sebe jen dvakrát. A poté ho samozřejmě viděly při zkouškách. Jinak se jim vyhýbal velkým obloukem a často měla Terra pocit, že se stravuje jen ve svých komnatách, aby nemusel trávit čas se svými dcerami ve veřejné jídelně. Ne, že by jí to vadilo. Pohrdala jím. Možná, že ho i nenáviděla.

„Chci abys ty i tvá sestra věděla, v čele čeho budete stát, pokud se stanete Bojovnicemi bohů. Ukáži ti největší vojsko, jež jsme kdy měli a vybudovali. Jsme připraveni bojovat a zvítězit," promlouval s určitým druhem pýchy, zatímco kráčeli tmavou chodbou se složitě klenutým stropem.

„A na čí straně bude to vojsko stát?" odvážila se zeptat. Cítila, jak za nimi tiše kráčí Rellok. Od onoho incidentu před dvěma nocemi ho neviděla. A nyní to bylo poznat. Cítila to neutuchající napětí, jež se vznášelo ve vzduchu okolo nich. Ale ani jeden na sobě nedal nic znát. Tušila, že na sebe jednou narazí sami. A pak ať se děje vůle bohů.

„Na té vítězné, samozřejmě." Jistě. Lepší odpověď ani čekat nemohla. Zatnula čelisti.

Když následně vyšli na jeden z balkonů nasměrováný na hlavní nádvoří, jež jako první se sestrou viděly při příchodu do Tareonu, ovál jí ledový vítr a jí naskočila husí kůže. A nebylo to jen kvůli chladu. Srdce jí bláznivě bušilo, když spatřila takový počet vojáků. Byli zde všichni, kteří se dali nazvat schopni boje. Jeden vedle druhého s černým brněním neodrážející téměř žádné světlo. Fialové prapory s černým havranem sebou cukaly ze stranu na stranu, jak do nich narážel zběsilý vítr. Tisíce a tisíce Samerů vycvičených vraždit a neprohrát.

Před očima jí probleskl útržek její poslední zkoušky.

To všechno mohlo být tvé, kdyby bohyně nelhala. To vše, znělo jí v hlavě.

Stejně jednou bude, oponovala. Až dokončíme zkoušky

„Je to nádherné, že?" chladně se pousmál a pohlédl na ni z výše, ačkoliv neměřil o tolik víc, než ona. Vždy se na ní díval povrchně. Protože pro něj neznamenala víc, než kdokoliv jiný v tomto vězení a Taeron jím rozhodně byl.

Vojsko jako vytesané do skály. Kamenný strom upomínající na ten navěky ztracený. A Taranův spokojený výraz a zběhlý lesk v oříškových očích.

„Mé vojsko. A jednoho dne i tvé." Vnímala, jak sebou Rellok při oněch slovech trhl, zatímco jí poskočilo srdce. „Pokud zvládneš poslední dvě zkoušky." Mluvil, jako by se Anita ani nepočítala.

„Zvládneme to. Já i má sestra. Obě společně," utvrdila ho, což ho potěšilo. Bylo zvláštní, vidět ho potěšeného.

„Dobře," řekl pouze a otočil se zpět ke svému vojsku. Stále se ani nehnuli. Poté pozvedl ruku a cukl s ní napravo. Ve dvou vteřinách se celé vojsko bez výjimky jednoho otočilo tím směrem. Jako cvičení psi. „Nyní hleď a uč se. Pokud ho jednou povedeš, musíš znát základy. Zbytek se budeš učit každý večer s vybranými učiteli. Základy budou muset stačit."

„Dojdu pro Anitu, bude to potřebovat také." Chtěla se otočit a nechat pro ní poslat, ale zarazil jí.

„Můžeš jí to říct později. Nechceš je přeci držet od večeře zbytečně dlouho, nemám-li pravdu?" Nebyl to dotaz. A tak zůstala a hleděla, jak udává rozkazy pouhými pohyby rukou a těla.