Plameny spásy

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Opet se zdál zklamaný a zhnusený představou, že by se musel znovu vracet do svého vězení, ve kterém strávil tisíciletí. Slíbila jsem mu, že zůstane v našem světě. Ale zatím jsem s ním žádnou smlouvu oficiálně neuzavřela. Neměl se tedy s čím ohánět. 

Opet nebyl jediný, který se nezdál nadšený z nápadu vydat se do Pekelných síní. Ardel se tvářil stejně jako jeho bratr, jakoby on sám strávil na tom místě takový nepředstavitelný čas. Nedivila jsem se mu. Nejenže bude uvězněný s Opetem bez možnosti se před ním kamkoliv schovat, ale navíc to nebude ani jeho svět, ve kterém bude přebývat. 

Přinutila jsem Opeta, aby mi sdělil, na jak dlouhou dobu dokáže zastavit čas tak, aby ve světě smrtelníků neuplynul ani den.

Půl roku. Šest měsíců. A ve světě smrtelníků pouze jedna hodina.

Nakonec jsme se usnesli, že zůstaneme v hradu do rána, než první sluneční paprsky rozrazí obzor. Poté se vydáme ke dvoru Krále posvětí.

„Jaké to tam je?" zeptal se mě Ardel, když si oplachoval paže v míse teplé vody. Byl bez košile a tmavé kadeře mu padaly neposedně do tváře. Jeho pevné vypracované tělo bylo úkazem toho, jak na rozdíl ode mě nepřetržitě cvičí. Má snaha zesílit a zlepšit se ve všech bojových oblastech se nezdála dostačující. Vždy do toho něco přišlo. Buďto mi šlo o život, nebo nebyla možnost se svobodně pohybovat. Osud se mnou v tomto ohledu neměl slitování.

Při jeho otázce se mi vybavily temné chodby s nádechem karmínové, jakou měly i zde v Perelu. Měly zvědavé koulící oči sledující vše, co se kolem nich mihlo. Vzpomněla jsem si na své lůžko z pavučin, kde jsem lehávala bolavá a neschopná chůze po nekonečných hodinách tance s mými nejstrašlivějšími vzpomínkami. Také mi na paměti vytanuly dvořané, jejichž těla naháněla děs, nebo přinášela nepopsatelnou touhu být jejich kráse co nejblíž, závidět jim a toužit po nich. Nebylo to hezké místo a ani nikdy být nemělo.

„Půl roku přežijeme," řekla jsem místo řádné odpovědi a natáhla ruku ke koutu, kde seděla stvůra se soví hlavou, zahnutými rohy, tělem kočkovité šelmy a drápami orla. Její oči mě ostražitě pozorovaly a po mém tichém vyzvání se přimhouřily. Brzy na to stvůra vyrazila ke mně a položila mi těžkou hlavu do dlaně. Povytáhla jsem koutky rtů do úsměvu a otočila se na Ardela. Stál strnule s osuškou ve svěšené ruce. Věděla jsem, že je vidí také. Muselo to být naší společnou magií.

„Díky nim jsem vyhrála náš trůn zpět." Přivřela jsem víčka a zaměřila se na své Plameny. Byly radostné s bujarou touhou po své existenci, plné nepopsatelné síly. Požádala jsem je, aby vdechly život stvoření přede mnou. S radostí uposlechly. Rozjařeně se smály a volně se skrze mé prsty přenesly do fyzicky neexistujícího stvoření. Když jsem se podívala před sebe, velké oči stvoření zářily ohněm a dívaly se mi zpět do duše z níž vzešly.

„Jsou moji. Zvířata stínů, stvůry z jiného světa. Zjistila jsem to o nich poté, co jsem se smířila se vším špatným, co mi kdy kdo udělal. Postavila jsem se svému největšímu strachu a získala tak svou moc a spolu s ní i je."

Pobídla jsem ho, ať přejde blíž a usadí se vedle mě na postel. Chvíli váhal, než se ke mně odhodlal připojil.

Působil fascinovaně. Hleděl na stín protkaný jiskřivými plameny. Nebálo se ho to. Nechtělo to ani zaútočit. Cítilo to z něj Plameny. Ačkoliv to nestvořil, stále oplýval stejným odérem moci jakým já.

„Můžeš se ho i dotknout. Nic ti neudělá, pokud tak nepřikážu." Chytila jsem jeho dlaň a spolu s tou svou jí přemístila na hlavu monstra. Ardel se unešeně zasmál a sám pohladil peří na lebce monstra. Nebylo cítit jako normální peří. Bylo více horké, hebké a nereálné. Jako byste hladili živý sen.