Plameny spásy

DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Opet se náležitě ustrojil. Oblékl se do svého nejvybranějšího oblečení utkaného z noční oblohy a dokonce jsem ho přistihla, jak si češe vlasy a leští rohy.

Netrpělivě jsem vyčkávala, než se nafintí a mezitím mu udávala řadu rozkazů a pravidel, která nesmí porušit po dobu jeho služby. Ve shrnutí se nesměl dopustit ničeho, co by ublížilo mně, nebo mým blízkým. Také nesměl nikdo pustit do podsvětí. To bylo hlavně mířené pro ochranu Ardela. Nesměl se vměšovat do záležitostí mimo jeho království, pokud bych mu neřekla jinak. Musel se objevit pokaždé, když ho zavolám. Nikdy mě nesměl neuposlechnout. Pokud někdo z jeho dvořanů bude chtít opustit jeho dvůr a jít ke svým bohů, musí mu to být umožněno bez jakéhokoliv trestu. 

Vymýšlela jsem pravidla a zapisovala si je na kus papíru, který mi kvůli mé žádosti daroval spolu s perem s rudou náplní.  Rudý inkoust se vsakovala do papíru a barvil mi prsty. Jako by mi je smáčel krví a připomněl mi všechny momenty, kdy to tak doopravdy bylo. Kdy se mi krev nepřátel i přátel vsakovala do kůže a já věděla, že ji nikdy nedokážu smýt. Ne úplně.

„Nikdo ode mě nebude chtít odejít. Je to zbytečné nařízení," snažil se mi vmluvit.

„Reose chce odejít," opáčila jsem a přehodila si nohu přes nohu. Seděla jsem v pohodlném čalouněném křesle s područkami vyřezávanými jako tlapy lva a konečně si po dlouhých týdnech připadala, že mohu volně dýchat. „A také půjde. Hned jak mě necháš otevřít portál, vezmu ji s sebou, stejně jako všechny ostatní, kteří budou chtít." Složila jsem papírek a zastrčila si ho do výstřihu šatů. Věděla jsem, že se budu muset převléct, než vyrazím pryč.

Opetovi se ve výrazu mihlo ublížení. Urovnal si stojatý límec košile a bleskl po mě vyčítavým pohledem. „A co když tě budu chtít vidět já sám? Vím, že jsem tě svou lží naštval, a nejspíše tvá zlost nebyla nikterak malá, když probudila Plameny, ale žádám jen možnost tě kdykoliv vidět."

„K čemu by ti to bylo?" zeptala jsem se nedůvěřivě a odolala nervóznímu poposednutí.

Démon přešel elegantními kroky až k mému křeslu, sklonil se a zapřel se dlaněmi z každé strany o dřevěné područky. Ovanul mě jeho horký dech a do nosu mě udeřila jeho dravá vůně. Ani jsem se nehnula. Seděla jsem vzpřímeně dál, ačkoliv mi byl tak blízko. Nechtěla jsem mu dopřát to potěšení, kdy ustoupím. Začínalo mi být horko.

„Nikdy nevíš, co se může stát, Královničko. Bude lepší, když budeš mít přistup jak ty ke mně, tak já k tobě. Nebude to tak férové?" Na rtech mu pohrával chlapecký úsměv a celé jeho tělo svádělo k tomu zhřešit. V hnědých očích vyprahlé zeminy se mu stáčely stíny a hravé nebezpečí.

Nasucho jsem polkla. „Nemá to být fér. Zajala jsem tě. Já mám určovat pravidla."

„Máš pravdu. Nebude to fér, protože mi stále budeš moct přikázat, abych odešel. Ale pokud mě zavoláš ty, nebudu moct odejít, dokud ty sama nepřikážeš. Není to tak správné?" ponoukal mě k tomu, abych jeho přání vyhověla. 

Něco na tom bylo. Kdyby se něco dělo, kdyby měl nějaké zprávy, které by mi mohli pomoct... Měl by být schopný mě kontaktovat.

„Dobrá. Když bude potřeba, můžeš mě vyhledat. Ale ne jen tak z rozmaru."

Spokojeně se odtáhl a pročísl si prsty své tmavé vlasy. „Výborně. Tím pádem předpokládám, že chceš, abych tě doprovodil k portálům do tvého světa a nechal tě projít, je to tak?"

Přikývla jsem a vstala. „Jen se ještě převléknu do něčeho praktičtějšího."

Nebyl problém mi sehnat tlusté plátěné kalhoty, vysoké boty, košili, huňatý plášť a nějaké základní vybavení, které jsem pro návrat potřebovala. Samozřejmě jsem mu zabavila několik dýk, nožů a poručila mu mi darovat krátký meč s pochvou a opaskem. Vlasy jsem si spletla do copu a smyla ze sebe veškerá líčidla. Poté se stačilo jen najíst a dojít k jeho dvoru najít Reose.