Plameny spásy

_TŘICÁTÁ PRVNÍ_

TERRA A ANITA

Vojsko Samerů se táhlo jako řeka z inkoustu do dálky za vedoucí skupinou. Mraky na obloze pluly roztroušené jako naducané polštáře a dovolovaly slunci jednou za čas prozářit mrazivou krajinu. Kupodivu ten den ani jednou nesněžilo a v noci teploty neklesly tak hluboko, aby se musely znovu léčit omrzliny.

Terra zatáhla za otěže svého oře. Ten zaržál, zatančil kopyty a pohodil vzpurně hřívou tmavší než samotná noc. Poté zastavil.

Slunce se sklánělo k západu. Nastal čas rozložit tábor na přenocování.

Anita se zastavila vedle své sestry. Nepřítomně se dotkla přívěšku na svém krku a čekala, až Terra udá povel. Ta pozvedla ruku a všichni se jako jeden muž zastavili. Rytmický dusot nohou a kopyt ustal.

„Jsi si jistá, že je toto místo vhodné pro noc?" Taran se objevil na svém koni vedle Terry a odměřeně na ní spočinul vždy zocelenýma očima.

„Ano," pokývla hlavou. „Za kopcem před námi protéká potok," poukázala na svůj postřeh. „Tento převis nám poskytne úkryt před vichry a nejsou zde žádné jeskyně, aby z nich mohla vylézt monstra."

Uznale broukl. „Vedeš si dobře. Jednou budeš dobrá vládkyně."

Anita vedle své sestry zavrzala zuby, ale jinak nereagovala. Otec ji bral jako slabší článek. Viděl v ní víc jejich matku? Netušila, ale rozhodně tomu vše naznačovalo.

Vojsko se začalo připravovat na noc. Skupina vojáků se sebrala a na povedl svého velícího se odebrala s vědry k potoku pro vodu. Další začali stavět provizorní stany proti chladu, nebo střádat dříví na podpal.

Když otec dvojčat odjel se svými generály dohlížet na pořádek a dobrý chod tábora, Terra se otočila ke své sestře. Pozorně si prohlížela její neutrální jemně tvarovanou tvář a našpulila rty.

„Taran nemá právo na tebe takhle pohlížet," promluvila Terra hořce a pobídla oře, aby přešel blíž k Anitě. Ta si pouze urovnala otěže v ruce napřímila se v zádech.

„Ale má. Jsi Bojovnicí Smrti a hlavní vládce, nebo vládkyně, může být jen jeden. Je mi jasné, že si zvolí tebe. Už si tě vlastně zvolil."

„Anito-" zjemněla hlas.

„Nech to být. Je to dobrá věc. Narodila ses pro něco velkého. A já... Stejně bych o to nestála," pokrčila rameny, poplácala vraníka ze strany po krku a svezla se dolů na tvrdou zem. Dopadla lehce jako pírko, přetáhla koni otěže přes hlavu a čekala, až Terra udělá to samé. Poté se společně vydaly najít někoho, kdo se o koně postará.

„Je to kvůli němu?" neudržela se Terra. Chlad se jí zařezával do obličeje, až ho měla celý zarudlý. Vítr si pohrával s jejími vlasy a cukal s pláštěm. Kovové zbraně upevněné na tělem jí zábly přes bojový oblek, až se musela otřást.

Anita neodpověděla hned. Terra si všimla nenápadného pohybu její levé ruky, kde si třela prsty o sebe. Zachmuřila se. „Chci s ním mít život. Doopravdický život, Terro," zadívala se jí do očích stejné barvy, jakou měla ona sama. Oči jejich otce. Jejich společné dědictví.

Terra chápavě přikývla. I ona chtěla žít život po boku toho, kterého milovala. Nedokázala se ale smířit s tím, že by kvůli tomu měla přijít o vlastní sestru. Dvojče.

„Jednou zemře. A bude starý a svraštělý," připomněla jí. Mělo to znít jako sesterské varování, ale spíš z toho zazníval strach, že o ni přijde. Ne navždy, vrátila by se, až by odešel k bohům. Nebo v to alespoň doufala. Přesto by se zdálo těch pár desítek let nekonečných. Odcizily by se za tu dobu? Nebo by je jejich pouto udržovalo stále si nablízku?