Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ OSMÁ

Magická temnota se rozestoupila a zahalila nás obyčejná noc. Mraky se stáhly. Hvězdy se jako tisíce pomrkávajících očí koukaly dolů na zem. Ostrý ledový vítr nás šlehal nemilosrdně do tváří, zatímco jsme se skáceli k zemi. Pod dlaněmi jsem cítila mokrý chlad.

Anita se vyškrabala na podkluzující zemi na nohy a přeběhla několik kroků ke Gerlovi. Padla k němu a její ruce si našly cestu k jeho bledému obličeji. Hnědé vlasy měl přilepené krví k čelu, který byl zbarvený spektrem barev modřin a podlitin. Ležel bez hnutí.

Elfce se rozzářily ruce a modré světlo padalo na jeho tělo se snahou zachránit ho. Celá se třásla a ve světle jí po tvářích stékaly proudy slz kanoucích na nehybné tělo.

Nic se nedělo.

Zakřičela a světlo zesílilo. Cenila zuby. Zajíkala se slzami. Krajina okolo hrobově mlčela a sledovala milence rozdělené smrtí, jež se ve vzduchu nesla v dusném oparu.

„Udělej něco! Terro! TERRO!" hystericky řičela a světlo o trochu zesláblo. Stočila ke své sestře tvář a já si s hrůzou uvědomila, že by v ten moment zaprodala svou duši za to, aby ho dostala nazpět. Jenomže já sama klečela u Ardela a tiskla mu na stehno dlaně, abych zastavila krvácení. Dýka mu zasáhla hlavní tepnu.

Netušila jsem, zda se hroutit, nebo křičet o pomoc stejně tak. Chvěla jsem se a hledala sílu v Plamenech.

„Já nemůžu," hlesla Terra a klesla vedle ní. Soucit v jejích očích bolel. „Je konec. Vzala si ho, Anito. Odvedla si ho s sebou. Já−" zradil jí hlas. „Je mi to líto, sestřičko. Je mi to tak moc líto." Položila jí ruku na rameno, ale ona jí strhla stranou a znovu vyvolala svou léčivou moc.

„Anito," hlesla, ale ona jen vydala nadlidský skřek a vypustila ze sebe veškerou moc, kterou v sobě dřímala po celý svůj život. Ždímala jí do poslední kapky, až se její vlasy kroutily v přílivu modrého světla a vzduch protkávala syrová magie podobná bleskům při zuřivých bouřích.

V jednu chvíli se rozsvítila jako maják v nekonečném přílivu temna a poté to ve zlomku vteřiny vše utichlo a zbyla jen tma a nicota.

Noc proťal Anity trýznivý řev. Byl ohlušující a ničivý a vyplašil ptáky v dalekém okolí. Ti s řičením máchali divoce křídly v úprku.

Zakláněla hlavu k obloze, vzlykala a tváře jí máčely slzy.

Nakonec utichla a zhroutila se Gerlovi na hruď, kde tiše naříkala a mačkala v dlaních jeho krví prosáklou košili. Každý jednotlivý vzlyk mezi nás vnášel nová muka.

„Bude to bolet," zašeptala jsem tiše k Ardelovi se staženým hrdlem. Už vnímal jen napůl. Ležel na zádech a oči měl upřené na schoulenou postavu truchlící nad jejím manželem a naším přítelem. Sotva jsem se držela pohromadě. Přesto jsem nožem rychle rozřízla jeho kalhoty na stehně z jemné teletiny, vyvolala svou magii a krvácející ránu mu seškvařila ohněm. Smrad spáleného masa mě okamžitě udeřil do nosu a do noci se ozval další hrdelní výkřik plný bolesti.

„Promiň, promiň, promiň..." Plakala jsem a plná zoufalosti jsem pozvedla zrak k Opetovi. Přísahala bych, že měl v očích šok. Tma vše zkreslovala, ale pocit, který z něj ke mně sálal mi prozrazoval vše.

Byla jsem smáčená Ardelovou krví a poznamenaná na duši další ztrátou. Nejdřív Emer. Teď Gerl.

Zerel padl rezignovaně na zem vedle svého nejlepšího přítele, zajel si prsty do vlasů a sám propukl v pláč.

Ardel jen bez hnutí ležel a stále se díval na mrtvé tělo Gerla. I jemu z oka stekla slza a byla to vůbec první ze slz, které jsem ho kdy viděla uronit. Viděla jsem mu v obličeji rezignaci. Vzdal to.

Rellok si klekl k Terre a vzal jí do náručí. I ona se neudržela a máčela mu slzami plášť. Konejšivě jí hladil po vlasech a utěšoval jí uklidňujícími slovy.

Sledovala jsem naší skupinu plnou bolesti a zmaru. Ztratili jsme důležitého člena naší rodiny. Mé rodiny. Byli jsme tak dlouho rozdělení, že jeho smrt mezi nás vnesla další trhlinu a rozdělila nás kompletně. Roztrhala nás jednotlivě na kusy.

Zhroutila jsem se a ředila jsem krev na rukou slanými potoky. Ardel žil a já už nemusela být silná. Nekrvácel, ale zato já v ten moment ano. Mé srdce znovu puklo. Znovu se jedna puklina otevřela a vplavila do mě nepředstavitelné množství utrpení a zatracení.

Objala jsem se pažemi a zlomila se v pase. Zalykala jsem se pláčem a truchlila pro ztrátu milovaného.

Konečný kontinent mě připravil o někoho cenného. A chtěl mě připravit o mnohem víc. Chtěl mi vzít domov. Celou rodinu. Dokonce by mi vzal i vzduch, který bylo náhle těžké popadat do plic, kdyby k tomu měl prostředky.

Zničím ho, zničím je všechny. Všichni padnou. I jejich drak půjde k zemi, pokud se jen pokusí ukázat.

Obalilo mě teplo a číši teplé ruce mě pevně sevřely. „Šššš," utěšoval mě Opetův hluboký hlas. Stále byl zaražený. Stále se zdál být ztuhlý a dýchal trhaněji, než u něj bylo běžné. To mě dohnalo k ještě prudšímu pláči.

Ještě nikdy jsem neviděla umřít před očima někoho mi tak moc blízkého. Dokonce ani smrt Emer tolik nebolela. Ani v nejhorších nočních můrách jsem si nedokázala představit, jak hlubokou ránu to vytesá. Bolelo to tak moc, až jsem měla chuť si vyrvat srdce z těla a umlčet tak tu bolest jednou provždy. 

Byla to bolest jiná, než když mě Ardel zradil, nebo mi otec přikázal vzdát se trůnu. Do té doby jsme jí neznala a ani jí poznat netoužila.

Ať bohové táhnou do zatracení. Ať se klidí ze své noční oblohy. Ať se ani neopovažují hledět na jeho chladnoucí tělo bez duše. Nenáviděla jsem je za to. A nesnášela jsem i samu sebe, že jsem nebyla dost silná na to ho zachránit.

„Smrt je všechno možné, Neol, ale ne zákeřná," ševelil mi do vlasů. „Zavede ho tam, kde najde mír. Tam, kam si jen bude přát. Nebyl to zlý člověk. Neskončí v Pekelných síních, pokud si to nebude sám přát, o čemž pochybuji. Shledají se s Anitou znovu. Přísahám ti."

Nebyla jsem schopná ze sebe vysoukat jediné kloudné slovo. Nečekal ale na mé vyjádření. Chtěl mě jen utěšit. Přesto to bolelo stále víc a víc, čím víc jsem si uvědomovala, že je doopravdy pryč a to jen díky naší aroganci. Mohl zde stále být, kdybychom vymysleli lepší plán. Kdybychom měli na své straně bohy.

„Bohové naslouchají tvému utrpení, Dítě nebes. Jsi naším světlem. Jsi pochodní celého kontinentu. A spolu s ním ho můžeš prozářit celý." Nevěřila jsem mu ani slovo. Přesto jsem mu spočívala v náručí. „Věřím ve vás. A věřím v to, že nás dokážete spasit."

Bylo nebylo, v době největší utrpení, se stal sám Král podsvětí jediným světlem v moři temnoty. A pokud zhyne on, ke světlu už se nikdy nikdo nevrátí.