Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Život nám vzal přítele, bratra, milence, manžela a spojence. A i přes to nás hnal do zdánlivě předem prohrané války. Co za spravedlnost to bylo?

Kéž bych se mohla vrátit ke dvoru Pekelných síní a na nějakou dobu zastavit čas tady nahoře. Zalezla bych jako malá holka pod deku a brečela do skonání světa.

Jenomže to nešlo. Malá už jsem dávno nebyla a na brek a sebelítost nebyl čas.

Potřebovala jsem to ukončit. Všechno. Válku, krveprolití, utrpení druhých i to svoje.

Kolik lidí ztratilo své blízké? Ať už kvůli nepokojům, nemocím, nebo chladnokrevným vraždám? A kolik z nich si muselo vzít vak s pár věcmi, rozloučit se s rodinou a vyrazit bojovat za svou zem?

Pokud naši lidé dokázali stát na nohou a bojovat i přes své ztráty, my mohli také. Museli jsme.

Pro Gerla jsme vystavili menší hranici ze dřeva u lesa, kus od místa, kam nás přenesl Opet a opatrně ho na ní uložili. Anita jako tělo bez duše zmizela v lese a vrátila se s náručí plnou zimních květů bílých jako samotný sníh a začala je rozmisťovat okolo těla. Neuronila při tom ani jednu slzu. Jen její skelný pohled mluvil za vše, stejně jako hluboké stíny pod prázdnýma očima.

Poté jsme s Ardelem našeho přítele sežehli ohněm dost silným na to, aby tělo brzy lehlo na popel a nezbyly po něm ani kosti. K obloze se nevznesl ani jediný oblak kouře. Při okolní teplotě se mi vypařovaly slzy v ten moment, co unikly z očí. Zerel stál po našem boku a vypadal rozervaně. Terra zůstala vedle svého dvojčete a Rellok uctivě klopil hlavu. Anita na ohně zírala nepřítomně, jakoby byla na míle daleko, jakoby se proměnila ve schránku bez potřeby citu a odmítala se vrátit do reality.

Něco se v ní zlomilo. Něco cenného. Něco nenahraditelného. Něco, co už se nikdy pořádně neopraví.

Všichni se nakonec sebrali a odešli za Anitou, která utekla a nechali mě samotnou u ohořelého kusu země. Nestihla jsem se s ním ani naposledy rozloučit. Dokonce jsem si ani nepamatovala, co byla poslední věc, kterou jsem mu řekla. Jediné, co jsem vnímala, byla černá díra zející uprostřed mé hrudi.

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomínat jen na jeho vzácný smích a žerty, kterými nás zasypával, když měl čas od času dobrou náladu. Bodlo ve mě při vědomí, že nejvíc vzpomínek, kdy se směje, se splétají s Anitou po jeho boku.

Kdysi se mi svěřil, že byl dítětem Lovce. Přesto si probojoval cestu až sem. Bojoval po mém boku. Bojoval pro mě. Za mě. Dříve pro Ardela. Celý život pro něj byl jeden velký boj. A nakonec ho zabil někdo magií. Někdo, kdo ani neměl v našich očích jméno nebo obličej. Kdybych alespoň věděla, koho si mám přidat na nekonečný list nepřátel.

„Budeš mi chybět, víš?" zašeptala jsem s úzkostlivě staženým hrdlem. V očích mě štípaly slané slzy. Sežehlá zem pode mnou byla jedinou upomínkou toho, že kdysi žil. „Byl jsi mi přítelem, když se celý svět obrátil proti mně," zlomil se mi hlas. V hrdla se mi vydral tichý vzlyk. Protřela jsem si dlaněmi oči a zadívala se na černočernou oblohu setmělou smutkem. „Omlouvám se, že jsem pro tebe neudělala to samé. Pořád jen všechny zklamávám," zasmála jsem se chraplavě a popotáhla jsem. „Takže ti alespoň slíbím, že jsi neumřel nadarmo. Zachráním Zeras. A pokusím se ochránit všechny ostatní. Ale nebuď naštvaný, když to nevyjde. Víš, jak příšerná jsem v dodržování slibů."

Hodnou chvíli jsem tam jen tiše stála a snažila se smířit s dalším selháním.

Emer. Gerl. Kdo byl další na řadě, koho ještě zklamu? Kolik slibů do budoucna poruším?