Plameny spásy

_ŠESTÁ_

ANITA A TERRA

„Myslíš, že je v pořádku?" zašeptala Anita, která trávila mrazivý večer usazená na balkoně v závěsném křesle upleteném z rákosí. To se s ní pohupovalo ve větru bodajícím jako jehličky a vydávalo nepatrné vrzání.

„Kdo?" houkla na ni Terra z vnitřku jejich komnaty, kde zrovna přerovnávala šperky vysypané z vaku na prostěradlo své postele. Jak se v nich přehrabovala, oči jí jen svítily.

„Gerl přeci," obořila se na ni možná až příliš hrubým hlasem. Toho ihned zalitovala a již klidněji dodala: „Neviděla jsem ho už tři měsíce. Já jen..." povzdechla si a stočila nešťastný pohled ke hvězdné obloze a temným horám, jež čněly až do nebeských výšin. Jejich vrcholy pokrývaly povlaky sněhu a odrážely měsíční světlo.

„Bojíš se, že ti je nevěrný?" optala se nejistě Terra netušíc, na co jiného by se měla zeptat. Zastavila se v obdivování zlatého umění a zahleděla se na sestru pohrávající si s něčím v ruce. Již předtím si během cesty všimla, že si s něčím hraje, ale nikdy to nedávala najevo.

„Já nevím. Možná. Ale nemělo by mi to být jedno? Měla bych být ráda, že se naše cesty rozdělily na tak dlouho, možná navěky. Zestárnul by a zemřel mnohem dřív než já. Byl by to jen vypůjčený čas," povzdechla si, avšak hlas měla stažený. Zaklonila hlavu, až jí po pas dlouhé kaštanové vlasy sklouzly z ramena dopředu. Pozvedla ruku nad sebe a nechala sklouznout přívěšek dolů, jen aby se zhoupl ve větru na tenkém zlatém řetízku. To Terru zaujalo.

„Dal mi ho před odjezdem. Jsou na něm zlaté rostliny, květiny, spletené do sebe, aby tvořily srdce. Některé mají dokonce i stejný tvar jako moje tetování," pousmála se a drobný přívěšek se znovu zhoupl, tentokrát se na něm ale odrazilo světlo louče a osvítilo i její tetování na krku.

Nechala si ho vytvořit po smrti jejich matky. Ta měla dar léčivé magie, která souvisí s přírodou a rostlinami. Anita kapku oné moci podědila a ty květiny... Znamenaly pro ni svět.

„Řekl, že všude, kde uvidí kvítí, vzpomene si na mě."

Terra by za normálních okolností řekla, že je to nechutně sladký, ale dnes, večer před první zkouškou, na to neměla sílu. Musela dokonce i přiznat, že to bylo od něj pozorné.

„Ale je zima a květiny jsou mrtvé," zašeptala Anita se skrytou bolestí a schovala přívěšek do druhé dlaně. Terra se nad jejím negativním uvažováním pozastavila. Její sestra myslela ve většině případech pozitivně, ale nyní to bylo jiné. Možná, že i ona sama si uvědomovala, že je velká šance, že nepřežijí do další noci.

„On ví, že kdyby ti nebyl věrný, našla bys ho a nakopala mu zadek," snažila se jí uklidnit Terra. Vstala z chatrné postele a přešla k otevřeným proskleným dveřím vedoucím na balkon. Musela se obejmou pažemi, když jí zasáhl mrazivý vítr Nemrtvých hor.

„Ne," zakroutila hlavou. „Zasloužil by si někoho, s kým by mohl zestárnout," povzdechla si a vstala. Zavěšené křeslo se začalo samovolně pohupovat v proudech vzduchu. „Ale i přesto..." sáhla si polštářky prstů na prsteníček levé ruky.

„Náhodou," odfrkla Terra a následovala jí zpět dovnitř, kde zavřela dveře, aby jim do komnaty nešel ještě větší chlad, než doposud. „Víš, kolik chlapů si přeje, aby jejich žena nikdy nezestárla? Hm?" Žďuchla do ní loktem a tleskla, načež se v krbu rozhořel oheň. To byla jedna z mála věcí, která byla na Tareonu úžasná... Neomezená magie samotné pevnosti.

Její sestra se svezla na postel a zasténala úlevou, když si pořádně natáhl záda a nohy. Zbytek dne strávily na cvičišti a pozorovaly bojové umění ostatních. Nebyly hloupé. Věděly, že ostatní mají lepší bojové taktiky než ony dvě, a tak se koukaly a učily. Poté samy ve skrytu svých komnat cvičily, aby je nikdo neviděl a netušil, jak jsou bojově schopné, nebo naopak neschopné. Navíc se musely něčím zaměstnat. Nikdo nevěděl, co za zkoušku je čeká, a i kdyby věděl, neřekl by jim to.