Plameny spásy

_SEDMNÁCT_

Terra se vytratila z Rellokova pokoje ještě před úsvitem. V noční košili přeběhla chladné chodby paláce v hoře a vklouzla zpět do svých komnat.

Anita stále nerušeně spala. Terra jí záviděla její vyrovnanost, se kterou čerpala přes noc energii.

„Kde jsi byla?" Anita se probrala a mžourala na její sestru, která se zrovna přikrývala svou ledovou dekou. Anity hlas zněl nakřáple.

„Nemohla jsem spát." Její každodenní odpověď. Otočila se k ní zády a zavřela oči. Už neusne. Ale alespoň může přemýšlet o tom, co je může čekat ke konci dne.

Anita jen něco zabručela, přetočila se na druhý bok a po chvilce se její dech znovu prohloubil.

Terra tu noc nekřičela ze spaní. Kupodivu se jí nezdálo nic. Ve svém spánku slyšela jen jeho dech a cítila teplo jeho dlaně, kterou svíral tu její. Nic jiného na ní nemělo vliv. V tu noc existovali jen oni dva. Ale přes den se to možná změní. Možná na jeho konci zbude už jen jeden z nich a Terra věděla, že ona to nebude.

~

„Pojď se mnou navštívit matku," prosila ji Anita v poledne. Terra jen zakroutila hlavou a raději od sestry odvrátila zrak. A tak ji Anita nechala být a šla k hrobu matky sama.

Terra to nedokázala snést. Nedokázala snést tu vinu.

Místo toho procházela chodbami a dýchala. A dýchala. A dýchala. A poslouchala. Protože se vždy mluví tam, kde jsou lidé.

Liščí královna se vrátila do Lezumu.

Král pozemských démonů byl s ní.

Dědicové Plamenů opustili Feram.

A armáda Konečného kontinentu připlouvá k pevninám Zerasu.

~

Byla to tmavá, scvrklá místnost. Uprostřed se nacházel kulatý stůl z černého kamene s vyrytými znaky dávno zapomenutého jazyka. A na něm stála lucerna z modrého Dračího dřeva.

„Myslím, že otec omylem něco vynechal při jeho nádherném proslovu o tom, jak tu věc používat," zamračila se Anita a žďuchla prstem do lampy. Ta se ani nepohnula.

„Také si myslím. Ale rozhodně to nebylo omylem." Terra se otočila do místnosti sotva rozlehlé tři na tři metry. Strop měl maximálně dva. Téměř se ho dotýkaly hlavami. Kámen tam byl otesán nahrubo. Ten, kde tu místnost tvořil, se s ní moc detailně nezabýval. Dost ubohé na to, že to mělo být místo nejsilnějšího výskytu magie celých Nemrtvých hor.

„Utahuje si z nás. Musí," trvala si na svém Anita.

„Utahoval si z nás snad někdy? Nemá to v povaze." Terra si povzdechla a zastrčila si vlasy za špičaté ucho. „Zkusím zpívat," nadhodila. „I když je to pěkná pitomost. Ty Plameny jsme do toho v Dračí hoře dostaly hned. Nepotřebovaly jsme k tomu... zpívat," rozhodila rukama a poté si je založila na bocích.

Otec s Rellokem a strážemi je doprovodili až do oné místnosti a jediné, co se od nich dozvěděly bylo: „Načerpejte do ní magii naší hory. Stačí zazpívat Píseň hříchů. Pokud bohové uznají, že jste předvedly dobrý výkon, nechají magii vstoupit dovnitř. Dokud jí nedostanete, dveře se neotevřou. Máte týden, než vaše těla bez vody a jídla začnou umírat."  Rellokův výraz byl kamenný. Ale Terra viděla, jak zatíná čelist a na krku se mu napíná sval. Jeho safírové oči jí doprovázely, dokud se za nimi dveře nezavřely a dvojčata neosaměla.

„A ty snad znáš nějakou Píseň hříchů? Alespoň já jsem o ničem takovém nikdy neslyšela."

„Ne. Ale znám několik košatých písniček, které by se rozhodně za hřích považovat měly," zamrkala na ni a darebácky se zazubila.