Plameny spásy

TŘICÁTÁ DRUHÁ

Od té doby, co jsem si vzala nazpět trůn Feramu, uběhly tři dny plné porad a zasvěcování do válečné situace. Nikdy jsem tomu příliš nerozuměla. Nikdo mě neučil válečné strategie, ani historii válek, ze kterých bych se mohla poučit a dokázat vyhrát tu nastávající. Nikdo si nemyslel, že by se mi to jednoho dne mohlo hodit. Koho by mohlo napadnout, že se jednou naskytnu v takovéto situaci?

Poslouchala jsem své generály a vojevůdce, kteří dostali velkou část svobody, když byl Urtel za mřížemi. Nabízeli mi možnosti, jak nadcházející válku vyhrát. Já si ale nebyla jistá, co po mně přesně chtějí. Místo toho jsem jim nabídla spojenectví se vzbouřenci. Potřebovali jsme každou pomoct a oni měli počty. Ale nezdálo se, že by se mnou souhlasili. Mračili se a sjížděli mě soudícími pohledy. Chtěli to udělat sami, aby světu dokázali, co Relové zvládnou. A ačkoliv jsem nebyla žádný válečný stratég, věděla jsem, že v přesile je síla. Za jejich aroganci by zaplatil celý Zeras.

Chodila jsem si po hradu jako pravá královna; s hlavou hrdě vzpřímenou, v slušivých šatech s rozparkem vepředu a já tak pod nimi mohla nosit kalhoty a vysoké boty. Oblečení jsem si uzpůsobila tak, aby mi bylo příjemné a mohla jsem k němu připnout zbraně. S těmi jsem začala znovu cvičit, stejně jako objevovat využití své nově objevené moci. 

Nenáviděla jsem, jak se mi stále dokola přerušoval výcvik. Vždy se událo něco, co přerušilo jeho plynulost. Nebylo dost času na to se zdokonalit natolik, abych se dokázala postavit pravému bojovníkovi. V Lezumu jsem měla štěstí. Příště už ho mít nebudu. To mi také vloudilo nápad. Vrtal mi v hlavě jako červ celé dny, kdy jsem netrpělivě čekala, až se Ardel objeví. Dostal vůbec mou zprávu? Je v pořádku? Nestalo se mu mezitím něco?

Vyplnila jsem každý volný moment, kdy po mě nikdo nic nechtěl, zdokonalováním se v boji. Nechala jsem si přivést bývalého kapitána stráží, který už byl moc starý na boj, ale uměl stále dobře učit nové rekruty do hradní stráže. Pomáhal mi, ale i jemu bylo jasné, že je to běh na dlouhou trať. Konečný kontinent už byl ve Feramu, rozbaloval tábořiště a nechával pročesávat okolí a místa, která s velkou pravděpodobností budou vhodná pro bitvy. Všichni věděli, že někteří ze zvědů budou i v Perelu, zahalení v kápích a s falešnými rohy. Neměla jsem dost času.

Potřebovala jsem, aby za mnou Ardel přijel. Chtěli krále, který byl jejich krve a já jim ho slíbila. Měl tu být každým dnem, ale vždy když slunce zapadlo a on se neobjevil, propadala jsem větší panice. Liška mezi monstry, a přesto jsem byla monstrem též. Možná, že ještě horším, než byli mnozí z nich.

Jedné z nocí jsem si napsala seznam všech, kteří mi dlužili laskavost: Královna čarodějnic. Opet. Ardel.

Ardel. Samozřejmě jsem nezapomněla na čas, kdy jsem ho zajala a on mi jakožto démon přislíbil přání, stejně jako to udělal Opet. Jednou to využiju, i když se mu to nebude muset líbit. Nebo mu jednoduše přikážu, až se uráčí objevit, aby mě políbil a líbal mě tak dlouho, dokud mi z toho nebude zle. Také jsem často přemýšlela nad tím, jak mu mám říct, kdo je jeho pravým otcem. Už tak to měl dost složité. Jenomže každé další tajemství dopadající mi na ramena mě táhlo svou tíhou k zemi. 

Místo toho uběhl týden, kdy jsem se dennodenně cvičila v umění s mečem, bojem v přímém kontaktu a vytvářela jsem ohnivé vlny. Jedla jsem pořádná jídla a snažila se prosadit si své názory na poradách. Občas jsem nechala v zlosti vzplanout všechny svíčky a louče v místnosti a poté je pouhou myšlenkou sfouknout. Někdy jsem za dlouhých nocí sledovala město okolo hradu. Ti, kteří zůstali a neshlukovali se na západu, slavili. Přicházela válka a oni pili a zpívali, jakoby nastal mír. Nelíbilo se mi to. Přímo se mi to hnusilo. Brzy budou umírat po tisících. Muži, ženy, a pokud válka přijde i do vesnic a měst, tak i děti a staří. Zem bude nasáklá krví a vítr o tom bude zpívat v dalekých zemích, dokud boje nezavítají i tam.