Plameny spásy

_DVACÁTÁ TŘETÍ_

Terra kráčela svižným krokem po potemnělých chodbách paláce v hoře Tareonu. Plášť barvy nejtmavšího oceánu se za ní kroutil jako zběsilé vlny a zlaté šperky odrážely světlo jako když se slunce dotkne čiré hladiny.

Vnímala pohledy ostatních. Cítila, jak se mračí a šeptají si. Uhýbali jí z cesty, ale jejich nevyřčená slova zůstávala viset ve vzduchu jako pradávní duchové brázdící po nocích prázdné klrydory. Děsily jí stejně tak.

„Šeptají si o mně," sykla nespokojeně Terra a semkla rty. Rellok kráčející bezstarostně vedle ní se významně rozhlédl. „O nás," opravila se. Na to se mu rty zformovaly do šibalského úsměvu.

„Štve tě to," vydedukoval.

Terra zatnula čelist a snažila se vyhlížet stejně bezstarostně, jako on sám.

„Nezvali mě děvkou," vyštěkla, ale okamžitě nato ztišila hlas. „Myslí si, že mi pomáháš při zkouškách. Že k tobě lezu do postele, jen abych měla výhody."

„Chceš, abych tomu udělal přítrž? Aby si mysleli přesný opak?" Kráčeli dál. Terra samým naštváním stále prodlužovala kroky a zrychlovala. Zloba se jí na obličeji usadila jako neviditelný nepřítel. „Terro!" zavrčel tiše, chytil ji za zápěstí a zatáhl na nejbližší odpočívadlo schované za těžkými, fialovými závěsy. Okamžitě se mu vyškubla ze sevření.

„Řekni mi, co chceš, abych udělal. Nedokážu ti číst v hlavě, ani ve výrazu. Vnímám jen tvou zlost." Těkal očima po jejím obličeji staženým mrzutostí z celé té situace. A nejen z ní. Bylo jí zle z toho všeho, co se okolo dělo. Anita s ní nemluvila, nenáviděla ji. Otec jí dával jasně najevo, co si o ní myslí. Ostatní si mysleli... No. Ne zrovna pěkné věci. Jak jim jednoho dne mohla velet, když jí nebrali nijak vážně? Měla zde pověst rozmazlené dcery jednoho z Nejvyšších, vražedkyně své matky, posluhovačka Opeta a nyní děvka. Nedokázala si vybrat, co je horší.

„Nechci po tobě nic, u všech jednorožců," odfrkla. „Všechny ty pomluvy lžou. Nespala jsem s tebou."

„To vím až moc dobře."

„Výborně."

„Ale ostatním bych to přesvědčení nevymluvil. Viděli tě vcházet do mých komnat, vycházet z nich a potkávají nás spolu po chodbách a na různých událostech. Nedivím se, že si z toho odvodili zrovna toto." Nemyslel to nijak zle, ale Terru to dopálilo.

„Tak tomu nějak zamez! Pokud zítra zkoušku zvládnu, nechci, aby na mě shlíželi, jako..." nedokázala najít ta správná slova.

„Na někoho, kdo se zahazuje se mnou," doplnil za ní.

„Tak jsem to nemyslela," oponovala zkroušeně.

„Opravdu? Tak přestaň předstírat, že o nic nejde. Že se za mnou nevkrádáš jen po nocích. Že mezi námi nic není." Přistoupil k ní blíž, až mohla cítit teplo jeho těla. „Přestaň se na mě na veřejnosti dívat, jako bychom byli stále nepřátelé." Tím hluboký, nádherným hlasem, skoro jakoby žebral o její vlídná slova.

Vzal prameny jejích vlasů mezi prsty a zastrčil jí je za zašpičatělé ucho, ve kterém se vyjímaly umně tvořené šperky z nejryzejšího zlata se zasazenými drahokamy. Ruku nestáhl. Jeho dotek byl něžný. Vzácný. Jedinečný.

Cítila, jak jí jeho vlahý dech ovál tvář. Havraní vlasy měl upevněné v ohonu u zátylku a safírové oči jí sváděly na scestí. To šero okolo nich bylo natolik intimní, až jí naskočila husí kůže. Jen skrze škvíru mezi těžkými záclonami k nim pronikalo bledé světlo z chodby.