Plameny spásy

_PÁTÁ_

ANITA A TERRA

Stály bok po boku na balkoně obehnaném černým zábradlím vytesaným do skály. Obklopovalo je tlumené světlo několika nikdy nehynoucích plamenů loučí, které vrhaly bělostný odstín na šedý vnitřek hory. Do některých stran se ani světlo nedostalo a nechávalo ona zákoutí zahalena tajemstvím. Stejně tak jako nekonečnou jámu pod nimi. Právě do jejích hlubin vedly podél stěn nestabilně vyhlížející schody.

Hleděly do ní s dlaněmi opřenými o chladný kámen zábradlí a dumaly. Právě zde, skrze bránu do Pekelných síní, se poprvé setkaly s Opetem. Byl šarmantní, oči nebezpečně kouzelné a sliboval nemožné. Byl to ale démon a ony mu věřily. Chtěly mu věřit. Mládí a nezkušenost je zradili. Ještě do nedávna jim sliboval něco, co ani neměl u sebe. Neměl na to právo. Přesto to udělal.

Nyní byly v Tareonu už několik měsíců a stále neměly šanci si pořádně promluvit s otcem, nebo Deseti Nejvyššími, kterým by podaly návrh. Jejich otec jim stále opakoval, že musí být trpělivé a vyčkat na to, až je Deset Nejvyšších přijme. I když mu sdělily, že mají poslední artefakty do svaté Pětice, nic na to neřekl. Jen se podivně pousmál, zalesklo se mu v temných očích, ale zopakoval jim to samé: „Počkejte, až si vás Deset Nejvyšších povolá." Byly to jen kecy. Jejich otec byl nepsaným vůdcem všech Samerů. Dalo by se ho nazvat Králem Samerů. Jen je chtěl trestat. Věděl, že je to pro ně důležité.

„Možná byste do té brány mohly rovnou skočit, dámy. Stejně tam jednou skončíte se svým pánem." Ten povýšený hlas plný opovrhování by poznaly kdykoliv a kdekoliv, i kdyby okolo klidně zuřil boj. 

„Relloku," zamručela Terra otráveně. Protočila panenkami. Otočila se jeho směrem a zapřela se ležérně o pevné zábradlí. Anita se otočila též, ale založila obraně ruce na hrudi a ošklivě stáhla obočí k sobě, až se mezi nimi objevily hluboké vrásky. 

Rellok byl oblíbenec jejich otce už od samého počátku. Nikdy syna neměl, ale tento sirotek si u něj získal silnou přízeň svou slepou oddaností a nadáním v boji. Na rozdíl od těchto dvou alespoň nedělal problémy a neleželo mu na ramenou poslání. Terra někdy proklínala život, že musejí být se sestrou dvojčata. Přineslo to jen komplikace ve všech směrech.

„Divím se, že jsi nás nepřišel nudit svou přítomností ještě mnohem dřív. Už jsem měla skoro strach, že tě do téhle díry někdo omylem shodil ještě předtím, než jsem to stihla udělat já," pronesla sarkasticky se steskným hlasem Terra a zakřenila se. 

Rellokovi modré oči se rozjasnily a rty se mu roztáhly do zářivého úsměvu odhalující perfektní bílý chrup. Kdysi měla občas chuť mu jich pár vyrazit. Nebo rovnou všechny. Stejně jako zlomit mu jeho dokonale pitomě rovný nos, krásně nechutnou rýsovanou čelist, nebo mu vytrhat delší, na její vkus až moc husté, černé vlasy padající mu k lopatkám. Většinu času, co alespoň pamatovala, je měl spletené do složitého copu, ale pro tentokrát si je nechal rozpuštěné. Byl bohužel stále dost pohledný a vzhledově přitažlivý, ale to nic neměnilo na tom, že to byl prvotřídní hňup. 

„Pokusili se o to," prohodil a přešel vedle Terry a shlédl nezáživně dolů do nedosažitelné hlubiny. „Nemusím asi podotýkat, že jsem to nakonec nebyl já, kdo letěl do hlubin pekelných."

Terra si odfrkla, ale nepochybovala o jeho slovech. Ani jedna z nich netušila, co se zde za posledních přes tři sta let událo, a ostatní obyvatelé nebyli zrovna sdílný. Nikdo jim nechtěl nic říct.

„Popravdě jsem doufala, že až se sem jednou vrátíme, tebe už tu nenajdeme," ozvala se konečně Anita a změřila si ho odsuzujícím pohledem. Alespoň ona se s Rellokem dokázala normálně bavit, ačkoliv se ani oni neměli nijak v lásce. Ale Anitu na rozdíl od Terri nemuseli tahat z rvaček, kde šlo takřka o život.