(UN)LUCKY ONES

1. Let číslo...

Anastasia

"Oznámení pro všechny cestující. Přímý let číslo W 0210 s odletem z Varšavy do New Yorku, můžete začít nastupovat do letadla.
Prosím dbejte na sebe i své okolí a kdyby jste měli nějaký problém, sdělte to prosím obsluze."

Dopila jsem svoje kafe a vyhodila kelímek do koše. Posbírala jsem si věci a pomalu odešla směrem k personálu letiště.

"Dobrý večer." Pozdravila jsem paní která kontrolovala letenky. "Dobrý večer slečno." Podala jsem jí svou letenku, ona vše zkontrolovala a poté část utrhla.

"Prosím přeji příjemný let." Podala mi ji zpátky a já s poděkováním a přáním klidného zbytku večera vyšla vstříc tomu ohromnému letadlu.

Když jsem vešla dovnitř, pozdravila jsem letušky a šla hledat své místo. Když jsem ho konečně našla, vzpomněla jsem si že sedím vlastně ve středu a tiše se začala proklínat.

"No jo Anastasie, to máš za to že kupuješ letenky na poslední chvíli." Zamumlala jsem si pro sebe a sedla si na své 'skvělé' sedadlo.

Po asi deseti minutách přišla mladá paní s asi 5. letým dítětem a já už věděla že na tenhle let asi do konce života nezapomenu. Nejen že v té železné létající rakvi strávím 10 hodin , teď tu ještě budu celý let poslouchat řev nějakého haranta.

"Dobrý večer slečno, vadilo by vám kdyby jste se prosím posunula na kraj abych mohla sedět vedle svého chlapečka?" Začala na mě mile a trochu unaveně mluvit paní a já jen přikývla a přesedla si.

Aspoň se nemusím přes nikoho protlačovat když budu muset na záchod.

Paní mi poděkovala a já jen kývla na znamení že to nic není a dál jen sledovala jak se do letadla cpali další a další lidi.

Asi po půl hodině začal hlas z reproduktorů oznamovat ať si zapneme pásy, přepneme režim letadlo na všech elektronických zařízeních a sklopíme stolečky. Po chvíli se letadlo rozjelo, vzlétlo a nám se zjevil pohled na osvětlenou Varšavu.

Strčila jsem si do uší sluchátka a slyšela už jen zvučný hlas Lany Del Rey. Zavřela jsem oči a vypla jsem na chvíli mysl.

Teď už není cesty zpět.

~ ~ ~

Probudila jsem se asi půl hodinu před přistáním v New Yorku. Napůl protože se mi chtělo čůrat a napůl protože ten harant mě furt kopal do nohy. Vyndala jsem si sluchátka z uší kde se mi můj playlist otočil už nejmíň 8 krát, popadla jsem svůj kartáček na zuby, pastu a hřeben, protože jsem cítila jak mi páchne z pusy a vlasy jsem měla zašmodrchané tak moc, že jsem se modlila aby to šlo rozčesat. Strčila jsem si to do všech kapes u tepláků a vyrazila přes celé to letadlo plné spících lidí směrem k záchodu.

Vykonala jsem svou potřebu, udělala ze sebe člověka a vylezla jsem ven. Tam na mě čekal zamračený pán. "Konečně..." Zamumlal si pro sebe i s pár nadávkami k mé osobě a já nad tím jen protočila oči a vrátila se na své místo.

Paní vedle zrovna uklidňovala své ubrečené dítě a já se fakt držela abych mu něco nepěkného neřekla. Uklidnila ho až když jsme skoro přistávali.

Jak se tak stalo, spakovala jsem si věci a vyšla z letadla mezi prvníma. Vyskytl se mi pohled na obrovské letiště. Vešla jsem dovnitř kde mi ale úžas opadl když jsem viděla ty davy lidí všude kolem a už v tu chvíli jsem věděla že i přes všechny ukazovače a značky se tu stejně ztratím. Asi po půl hodině čekání jsem si konečně vyzvedla svou cestovní tašku a zamířila si to ven z letiště. To ale trvalo sakra dlouho a když jsem konečně vylezla ven a zašla do ulic New Yorku, začala jsem vzpomínat na davy na letišti protože ty davy tu se nedaly porovnávat. Zasedla jsem do nějaké kavárny kde nebylo tolik lidí a objednala si kávu a něco k snídani.