Běžel jsem chodbou a vletěl jsem rovnou na záchody, kde jsem si znechuceně a zároveň zoufale prohlížel nemalou nafialovělou skvrnu. Utřel jsem si rty a krk o rukáv a zapnul jsem si a upravil košili. Podíval jsem se zpátky do zrcadla a snažil jsem si nějak upravit rozcuchané vlasy.
Mám to někomu říct?
Radši ne, stejně se se mnou nikdo nebaví... A ta barbína Jimin a její parta by se mi ještě smála. Určitě si to ten učitel uvědomí a když nebudu dělat průšvihy a budu si ho hlídat, nic mi nehrozí.
S těmito myšlenkami jsem se vydal ke skříňce, kde jsem si kolem nafialovělého krku omotal šálu. Nebylo to nikomu divné - venku je zima a za několik dní jsou Vánoce.
Víc to zamaskuju doma.
Když jsem došel domů, naši byli ještě v práci. Ale ani oni by mě nevyslechli. Nestarají se o mě.
Zalezl jsem do koupelny, kde jsem se umyl a smyl jeho sliny. Pak jsem se svezl i s taškou ke svému psacímu stolu, kde jsem si udělal domácí úkoly a šel spát.
Ráno jsem se probudil a hned jsem se přesunul k zrcadlu, kde jsem si nemalou značku skryl. Pak jsem se nasnídal a vydal se do školy. Ve škole jsem otevřel svou skříňku, že si vezmu, co potřebuju, ale mou pozornost upoutal list v ní. Bylo na něm napsáno: Včera jsi odešel rychle. Ani ses nerozloučil. To tě nenaučili slušnému chování? Ještě jsme neskončili, baby boy.
Co to... Co to má znamenat? A co to oslovení?
Nemusel jsem hádat, kdo mi tam ten list dal, bylo mi to víc, než jasné. Zase jsem na sobě ucítil ten pohled. Otočil jsem se a na druhé straně chodby stál on.
Čekal jsem, až přijde. Nečekal jsem dlouho. Brzy se jeho nepatrná postava objevila u jeho skříňky, kde jsem mu nechal vzkaz. Pak se otočil na mě. Skousl jsem si spodní ret. Přikrčil se a otočil se, že půjde.
V chodbě už nikdo nebyl, všichni se rozešli do tříd. Mělo už zvonit. Já jsem ho dohnal a přitiskl jsem ho ke stěně. Dívali jsme si do očí. Pohled mi sěl na jeho krk.
„Nečekal jsem, že ty cucfleky tak dobře skryješ, baby boy." řekl jsem a olízl jsem si rty.
„N-neříkejte mi tak, prosím." špitl a ještě víc se přikrčil.
„Co prosím?" zeptal jsem se výhrůžně a přiblížil jsem se těsně k němu. Stál jsem nad ním jako nad kořistí. Jako vlk nad malým roztomilým králíčkem.
„Nic." šeptl.
„No proto." řekl jsem a rukou mu sáhl na zadek, který jsem silně zmáčkl. Hlasitý sten jsem udusil hlubokým polibkem s jazykem. Spadly mu všechny učebnice, které držel, na zem. Stál a v očích se mu leskly slzy. Zazvonilo. Otočil jsem se a bez dalšího slova jsem odešel a nechal ho tam stát.
Poznámka autora:
Namjoone! Ty zmrde!
Chudák Kookiesek...
Napiš koment a dej vote, jestli máš rád Kookieska. ; )
ČTEŠ
V zajetí lásky - Vkook (18+)
Fanfiction„Ta-takže už můžu jít?" otočil jsem se k němu. Zamčel. „Ne." „Já-já to nikomu neřeknu." zkusil jsem, jestli mu nejde o tohle. „Máš pravdu. Neřekneš." teprve teď se otočil čelem ke mě od dveří, čelem ke kterým doteď stál, udělal ke mě krok, chytil mě...
