V zajetí lásky - Vkook (18+)

55

V pondělí před polednem jsem se vydal do sklepa. Nebyl jsem tam dva dny. Vzal jsem zase nudle, kdyby se chtěl najíst.

Jak jsem otevřel, lehce sebou trhl a schoulil se do klubíčka ještě víc. Přišel jsem k němu, jednou rukou ho chytil za vlasy a natočil si jeho hlavu tak, abych mu mohl rozvázat pusu a tou druhou jsem mu onu látku uvolnil.

,,Chceš jíst?" zeptal se ironicky mile a pořád ho možná až moc pevně držel za vlasy, za které jsem mu hlavu držel otočenou k sobě.

Měl jsem strašný hlad. Od pátku jsem nejedl. Nevím, co je teď za den, protože mám celou dobu, co jsem tady asi u něj zavázané oči. Zdá se mi to tady jako věčnost. Věčnost strachu, bolesti a hladu.

A k tomu se bojím o Kookieho. Už ví, že jsem pryč? Už mě hledají? Jak to ale unese? Nevím, co je za den, ale ve středu má maturitu. Nebál jsem se, jestli ji zvládne. Zvládne ji. Jestli tady už nejsem tak dlouho, že už má po ní. Chudák.. Co asi teď dělá?

Vrátil jsem se myšlenkami zpátky do skleba. Bál jsem se, že mi Namjoon bude dělat to, co minule.

,,N-ne." odpověděl jsem s nemalým náznakem obavy, až strachu.

,,Už nejsi tak sebevědomej, co?" zeptal se provokativně, ale hlavně zle.

Mlčel jsem.

,,Odpověz!"
Než mi dal silnou facku, pustil moje vlasy, takže tím moji hlavu poslal zpátky proti zemi, o kterou jsem se taky nemale praštil.

,,Ne-nejsem." procedil jsem mezi zuby, mezitímco jsem se snažil vstřebat bolest. Řekl jsem to tak zoufale.. Prosebně... Podřízeně.. Uvnitř mě probíhal boj za bojem a hádkami různých stran. Můj pud sebe záchovy mu chtěl vyhovět. Podřídit se. Doufal, že pak to bude pro mě lepší. Na druhé straně ale byla moje hrdost a vzdor, které byly proti.

,,Oslov mě." přikázal mi ostře a popadl mě pod krkem, za který mě trochu zvedl.

,,Chci slyšet "pane", ty hajzle." zavrčel mi do obličeje a ještě zesílil stisk. Teprve pak mě pustil a já se bezmocně sesunul k zemi.

„Bude to?!" popadl mě znovu pod krkem, že jsem se stihl sotva nadechnout, ale už mě za něj nezvedal, naopak mě za něj tlačil na zem. Zarýval mi nehty do kůže na krku.

Zavrtěl jsem pomalu a trhavě hlavou, načež zesílil stisk.

„Mě se jednou stejně podvolíš," zavrčel a já už měl plíce v jednom ohni, „Budeš přede mnou klečet. Budeš mě prosit, abych tě už přestal mlátit. Ale já přestanu, až budu chtít." mluvil schválně pomalu a pak se ještě odmlčel, „Stejně jako teď." A s těmito slovy mě pustil. Zoufale jsem lapal po dechu.

„N-ne, ne, p-prosím.." zmohl jsem se jen na tohle, když na chvíli poodešel a něco vzal do ruky.

Něčím mě přetáhl. Asi to byl pásek. Prohl jsem se bolestí a zařval. Má strašnou sílu, když se nasere.

„Víc!" přikázal a švihl mě znovu, ale o trochu míň.

„Pro-prosím.. P-prosím..." pomalu jsem i vzlykal. Látka na mých očích opět začala propouštět slzy.

„Oslov mě!" znovu mě švihl a já vykřikl bolestí. Skousl jsem ret. Nechci se mu podvolit.

Čekal. Když mu došlo, že nic neřeknu, chytil mě za vlasy, za ně mě trochu zvedl a pásek mi tiskl poměrně silně ke krku.

„Nechtěj mě nasrat.." zavrčel mi do obličeje, „Nechtěl bych, abys mi tady chcípnul hned po pár dnech."

Po téhle větě jsem si už byl jistý, že Kookieho už v životě neuvidím. Tohle uvědomění mě bolelo možná víc než fyzická bolest a jakože ta taky nebyla nejmenší.

Když jsem ale mlčel, pustil mě zase na zem.

„Vybral sis sám." zavrčel temě, než mi začalo peklo.