V zajetí lásky - Vkook (18+)

60

Poznámka autora:
Tak a máme tady UŽ 6. VÝROČÍ?! Já to nedávám.. Heej, co to je?! To je ten příběh tak zdlouhavej nebo tam máme prostě jen hodně zápletek? Teď ale fakt potřebujeme poradit do komentů.. To je strašný číslo!
A za to tady máme přes 600 slov jen pro vás... ; )
_____________________

Několik minut potom, co jsem vyšel ze sklepa, kde byl Taehyung a zakryl vchod skříní, někdo zazvonil. Otevřel jsem.

No do prdele..

Přede dveřmi byla policie. Ale ne dva policisti, kteří mě od propuštění jednou za dobu kontrolovali, ale bylo jich deset.

„Děje se něco?" zeptal jsem se a skrýval znepokojení a neklid, který mi tohle navozovalo.

„Ano, děje." řekl ten, který mě před dvěma lety vyslýchal a vstoupil spolu s ostatními dovnitř. Ani se nezeptal jako normálně.

Kurva..

„Řeknete nám dobrovolně, kde máte pana Kim Taehyunga?" zeptal se ledovým tónem hlasu.

„Em.. To bude asi omyl.." trochu jsem se uchechtl, ale měl jsem, co dělat, abych nezrudl.

Co se to sakra děje?!

„Možná ano, ale pak nám vysvětlete, proč je v tomhle domě Jungkookovo sluchátko, které měl pan Kim Taehyung v kapse, když si ho po Jungkookově odchodu po vyučování v pátek všiml a vzal si ho k sobě, že mu ho v pondělí dá? A proč je rozbité?" propálil mě pohledem.

„Jaké sluchátko?" svraštil jsem nechápavě obočí. Jaké sluchátko? O žádném nevím.

Místo odpovědi kývl na pět policistů, kteří odešli směrem k mému pokoji, kde jsem měl kromě mnoha jiných věcí počítač, kde jsem měl otevřené kamery sklepa s Taehyungem, které jsem zapoměl skrýt. Stačilo by jen otevřít jedno okno počítače..

„Ka-kam to jdete?" chtěl jsem se za nimi rozejít, ale zbylých pět mi zastoupilo cestu a ten policista mě chytil za paži, aby mě zastavil.

„Poprosíme vás, abyste teď tady s námi zůstal. Jen si něco ověříme."

„Ale.." nevěděl jsem ale, co namítnout.

„Tae-ile! Pojď sem! Rychle!" ozvalo se odtamtud o několik málo pro mě zžíravých sekund později.

Ten zmrd, co na mě doteď mluvil, odběhl tam. Asi našli ty kamerový záznamy.

Do prdele.

Ležel jsem a nebyl jsem schopný se pohnout. Do modřin a šrámů na zádech mě tlačila pouta, kterými jsem měl spoutané ruce, protože jsem na nich ležel.

Už jsem ani nesténal bolestí, ale ta nebyla o nic menší. Neskutečně mě bolely rány, a žebro, protože jsem byl prohnutý v zádech kvůli rukou za mými zády. Nemohl jsem si ale lehnout jinak. Moc to bolelo. A byl jsem až moc slabý, abych něco takového dokázal. Špatně se mi dýchalo. Vždy, když jsem se nadechl, žebro se pohnulo a tělem mi projela další vlna bolesti. Z bolesti mi třeštěla hlava. A měl jsem hlad. Žízeň. Byla mi zima. Nehledě na modřiny, které jsem měl z minula. Nebyl jsem schopný se ani došoupat k ledu, ze kterého je teď už asi voda.

Najednou se otevřely dveře. Já už ale neměl sílu na to se byť jen začít třást strachy. Nebyl jsem ani schopný zaznamenat hlasy. Nedokázal jsem pochopit jejich význam. Dokázal jsem vnímat jen tu bolest.

Najednou ke mě někdo přiběhl. Myslel jsem si, že to je Namjoon, automaticky jsem se snažil uhnout a hned na to jsem skoro neslyšně vyjekl obrovskou bolestí. Mluvil. Asi to bylo na mě. Já jsem ale nedokázal ani pochopit, co říká.

Ucítil jsem něčí dva prsty na boku krku pod spodní čelistí.
Chce mě začít škrtit? Nahlas jsem polkl.
Asi kontroloval, jestli a jak mi bije srdce.

Ucítil jsem něčí ruku těsně před mým nosem. Látka na mých očích začala opět už po několikáté propouštět slzy.
Chce mi ho zlomit?
Možná chce zkusit, jestli ještě dýchám. Já jsem ale dýchal skoro neznatelně. Ne, že bych nechtěl. Nešlo to. Ani jsem si to moc neuvědomoval.

A pak vykřikl. Bylo to hlasité, ale i tak jsem nedokázal pobrat význam, jen mi to způsobilo další vlnu bolesti hlavy:

„Tae-ile! Skoro nedýchá! Volej záchranku! Rychle!"

Poznámka autora:
Napiš koment, jestli ti u  Taeho taky ukápla slzička..