V zajetí lásky - Vkook (18+)

16

Když se Jungkook pořád neobjevoval, namířil jsem si to docela rychlým krokem k Namjoonovi.

Tohle už bylo mimo moje plány, protože jsem předpokládal, že je všechno v pohodě a jen se přehnaně bojím. Moje znepokojení ale narůstalo a postupně jsem se i rozběhl.

Poslední tři schody schodiště jsem už vyskočil.

Dorazil jsem do Jungkookovy třídy, která napojuje na Joonův kabinet. Už ke mě doléhaly nějaké tlumené zvuky a řeč. Zastavil jsem se těsně za dveřmi a poslouchal.

„Z tohohle se už nevyvlečeš, králíčku. Teď tu už nikdo není. Jsi jenom můj~" zaslechl jsem. Namjoon.

No ty vole...

Nahlédl jsem klíčovou dírkou dveří dovnitř, abych se ujistil.

,,Jsi můj. Tohle mi brzo budeš vzdychat do ucha, baby boy. Připrav se~" uslyšel jsem Namjoona znova.

No kurva.

Neviděl jsem toho moc, zahlédl jsem jen Namjoona, jak na někom asi sedí. A kdo by to byl jiný, než Jungkook? Právě sis mě, Namjoone, neskutečně znepřátelil.

Na nic jsem nečekal, vytáhl mobil a zaťukal číslo policie. S tím jsem vtrhl do místnosti.

„Okamžitě z něj slez, Namjoone! A odstup od něj! Hned! Jinak volám!" vykřikl jsem na něj s rukou, ve které jsem držel mobil, nataženou a mobil otočený tak, aby viděl display, kde bylo vyťukané číslo policie.

Ten pohled se mnou málem sekl. Tak Namjoone. A tohles udělal naposled. Už jen kvůli tomu, že to je Kookie.

Škoda, že ne 'můj' Kookie.

Rychle z něj slezl. V jeho výraze bylo jen překvapení. V tom mém jen vztek. Neskutečný vztek. Tohle mě nasralo, až mě to mě samotného překvapilo.

,,Pojď." řekl jsem o dost tišeji a vlídněji k vyjukanému Jungkookovi, nespouštějíc pohled z Namjoona a pomohl jsem Jungkookovi na nohy.

Namjoon chtěl něco říct, ale já ho přerušil.

,,Tohles udělal naposledy, Namjoone." řekl jsem k němu nevlídně, zatímco jsem pomáhal Jungkookovi s taškou.

Tohle ti jen tak nezapomenu. Sahat takhle na Jungkooka, když se mu to nelíbí.

,,Jdeme." řekl jsem opět tišeji a vlídněji k Jungkookovi a jemně jsem ho popostrčil ke dveřím. Dvakrát jsem ho nutit ale nemusel.

,,Zkus jít za námi." pohrozil jsem ještě Namjoonovi, který se opět chystal něco říct, než jsem se s Jungkookem vydal co nejrychlejší cestou do mého kabinetu, kde jsem měl věci.

,,Můžou si pro tebe přijet rodiče?" zeptal jsem se Jungkooka, který si zapínal košili. Ani jsem se na něj nepodíval, jak jsem se soustředil na to, abych ve vzteku a všech těch nahromaděných emocích nešel někam, kam nechci.

„Oni jsou teď pryč." pípl.

Dobře, tohle mi opět mění plány.

„Bude ti vadit, když to nahlásím na policii a vyřeším to s tebou já?"

„N-ne."

,,Dobře, jen si vezmu věci a pojedem."

,,Kam?" pípnul a já napínal uši, abych ho vůbec zaslechl protože i to jeho skoro neslyšný cupitání bylo hlasitější než jeho otázka.

,,Ke mě domů, jestli ti to nevadí. Tady už dlouho nemůžeme být, takže si o tom promluvíme tam. Budeš se tam moct i upravit. Pak tě odvezu domů."

,,A-ale to je dob-"

,,Ne, Jungkooku. Tohle není dobrý. Tohle se ti nesmí dít, rozuměls?" snažil jsem se přes vztek, který jsem k Namjoonovi choval, mluvit vlídně. Zakýval nesměle hlavou, ale to jsem neviděl.

Ve svém kabinetu jsem si vzal věci a šli jsme ke skříňkám, kde si vzal věci Jungkook, než jsme vyrazili ven.

Nasedli jsem do auta a já nás vezl ke mě domů.

Jungkook byl v tichosti a zíral do svého klína. Já jsem se mírnil, abych neudělal do toho volantu při nejlepším rýhy nehtama, jak jsem ho pevně kvůli vzteku držel.

Namjoon mě neskutečně naštval. Ale tak, že jsem to ani já sám nečekal.
Sahal na Kookieho. A je mu se to nelíbilo.

Poznámka autora:
Ououou... Tae, klidni se.. Ale chápu ho no... Kdo by se choval podobně? ; )