V zajetí lásky - Vkook (18+)

38

Vyšli jsme z místnosti, kde jsme dělali tu olympiádu. Byl podvečer a čekaly nás nějaké společenské aktivity. Pak se rozlosuje, kdo s kým bude na pokoji, aby prý nebyl bordel a zítra nás čeká ta návštěva toho fyzikálního muzea.

Pokoje byly v dalším poschodí, šli jsme do schodů. Bylo to schodiště, které se netočilo. Šel jsem mezi prvními, Jimin byl někde za mnou a Taehyung šel jako poslední.

V rukách jsem držel učení, které jsem si nesl dolů, abych se těsně před olympiádou mohl ještě podívat na poslední látky, kde jsem si nebyl jistý na 100%, ale jen na 97%.

Už jsme byli skoro nahoře, ale...

Jimin:
Za celou dobu jsem spočítal jen pár primitivních příkladů a co mě sralo nejvíc? Nejenže jsem si ty vlasy za celou dobu autobusem nedokázal tak dobře upravit a neměl jsem tolik času, protože jsme jeli jen hodinu a nejenže se pořád hlavně holky, ale i kluci pořád uchichtávali, ta teplá našprtaná buzna celou dobu tý olimpiády psala. Zas to vyhraje. Jako vždycky bude nejlepší minimálně z naší školy.

A když jsme šli nahoru po schodech, všechno ve mě vybublalo na povrch. Dohnal jsem Jungkooka.

„Uhni, buzno." vrazil jsem do něj ramenem. Chtěl jsem do něj jen drbnout a jít dál, ale krapet jsem to přehnal a zvrtlo se to...

Jungkook:
Jimin do mě vrazil a já stratil rovnováhu. Měl jsem v ruce učebnice, nestihl jsem se tedy chytit včas zábradlí a začal jsem padat dozadu.

Všechno mi popadalo a já jsem udělal po schodech kotrmelec dozadu.

Ucítil jsem bolestné křupnutí v rameni. Ostrou hranou schodu jsem si dal poměrně silně do zad. Praštil jsem se do hlavy a obraz mi poteměl.

Do prdele!

To bylo první, co jsem si pomyslel, když jsem uviděl, jak Jungkook padá.

Udělal kotrmelec a vykřikl bolestí - příčina mého infarktu. Málem jsem sebou sekl taky.

Vyskočil jsem asi ty tři schody a než si s tihl ještě něco udělat, rychle jsem ho chytil.

„Jungkooku?" zeptal jsem se s neskrývaným znepokojením a zkontroloval, jestli nemá zlomeniny. Naštěstí měl "jen" vykloubený rameno a asi byl i trochu potlučený. Ale hlavně byl v bezvědomí.

„Jungkooku." snažil jsem se ho jakkoli probrat.

„Jimine!" zařval jsem na Jimina, který mezitím utekl.

Kookie... Kookie, otevři oči.. Prosím...

Vzal jsem Jungkooka opatrně do náruče a vstal.

„Běžte do společenské místnosti a řekněte to paní učitelce Jung. Asi za vámi nepřijdu. A někdo mu posbírejte ty věci a odneste taky do společenské místnosti." řekl jsem ostatním a nesl jsem rychle Jungkooka do mého pokoje.

Někde v polovině cesty se Jungkook začal probírat a po slaných cestách slz se spustily nové.

„Nehýbej se. A neboj, všechno bude v pohodě." snažil jsem se ho uklidnit, když začal něco zmateně koktat mezi vzlyky a snažil se hnout.

Došel jsem do pokoje, položil ho na svou postel a rychle si vytáhl lékárničku. Jsem tady částečně i jako zdravotník

Možná proto, že toho dědu z ordinace navštěvuju až nezdravě často kvůli mému nutkání srát lidi kolem sebe a srát se tam, kam nemám, že jsem od něj už skoro všechno dokonale odkoukal.

Rozepnul jsem mu košili, opatrně mu ji sundal a mermomocí se snažil ignorovat myšlenky komentující jeho nádherné tělo.

Taehyungu! On potřebuje pomoct! Ne ojet!

Podíval jsem se na jeho rameno.

„Teď to trochu zabolí..."
Jedním rychlým pohybem jsem mu rameno vrátil do jamky, čímž v sobě neudržel bolestný výkřik - moje další utrpení.

Když se vzpamatoval z bolesti, prohlédl jsem ho, rameno jsem mu zavázal se studeným obkladem a pro jistotu jsem do něj napral i přes jeho lehký vzdor i nějaké prášky proti bolesti. Košili už si dávat znovu nechtěl a já ho chápal - je tady dost teplo.

Jimine... Tohles dělat neměl..