V zajetí lásky - Vkook (18+)

62

Poznámka autora:
Jelikož jsme se rozhodly věnovat kapču třem sebevrahům (Jeo9n_97, sonikkk_7, Evcacool), co by bez téhle kapči zahynuli, ale věnování můžeme dát jen jednomu účtu, věnujeme jim tuhle kapču takhle. <3
____________________

Začínal jsem se probírat. Bolelo mě celé tělo, ale už to nebylo tak strašný. Otevřel jsem oči.

Já jsem otevřel oči? Proč je nemám zavázaný? Ani pusu jsem neměl závaznou. Proč?

I tak jsem nedokázal poznat, kde jsem. Viděl jsem jen hodně rozmazaně a neurčitě tvary nábytku. Bylo kolem mě temno a jen, asi v místě dveří, prosvítalo světlo za zdí místnosti, kde jsem na něčem už pomalu nezvykle měkém ležel...

Už jsem nebyl prohnutý kvůli spoutaným rukou za mými zády. Ale na zádech jsem ležel...

Najednou někdo vešel. Rozeznal jsem mezi tmavými šmouhami něčí postavu.

Namjoon! Určitě to je Namjoon! Ne! Prosím!

Otevřel jsem roztřeseně pusu, že něco řeknu, ale nešlo to. Strachem se ve mě všechno stáhlo. Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku, jen se mi do očí nahrnuly nové slzy a pár jich mi steklo po spáncích. I přes bolest jsem se jen lehce třásl strachem.

„Pane Kim," oslovil mě ten někdo a lehce se dotkl mého ramene. Asi aby mě "probral". Já jsem se pod jeho dotekem pokusil ucuknout a tiše jsem vyjekl bolestí.

„Jsem doktor." ujasnil mi, když jsem se znovu pokusil něco"říct" a ruku radši stáhl.

Doktor? Opravdu řekl.. Doktor?
To by znamenalo..!

„Ste v nemocnici a po operaci. Policie vás našla u Kim Namjoona, když jí Jeon Jungkook poskytl polohu sluchátka, které jste měl v kapse, vzpomínáte si?" mluvil pomalu, asi abych to všechno stihl pobrat. Byl jsem mimo, ale postupně mě opouštěl strach.

Mlčky jsem skoro neznatelně zakýval hlavou, myšlenky mi ale odcestovaly někam úplně jinam.

Kookie? Kookie mě zachránil? Můj Kookie..

„U Namjoona ste byl od pátku šest dní. Dneska je čtvrtek." pokračoval.

Takže už má Kookie po maturitě. Jak asi dopadl?

„C-co-co.. Co jste mi.. Mi o-operovali?" vysoukal jsem ze sebe se značnou dávkou snahy, aby mi bylo rozumnět a bylo mě vůbec slyšet. Měl jsem chraplavý hlas.. Hlas, kterým jsem mluvil v životě poprvé..

„Měl jste zlomené pravé žebro, druhé nalomené taky na pravo a museli jsme vám zašít i nějaké rány. Jinak máte hodně modřin a okolí zlomeného a nalomeného žebra je silně pohmožděné." vysvětlil mi a já na něj chvilku zíral, když jsem se to pokoušel všechno pobrat. Konkrétněji jsem se díval na bílou vysokou šmouhu.

„Jak se cítíte? Je vám trochu líp?" zeptal se tentokrát on. Znovu jsem mlčky zakýval hlavou.

„Jak vidíte?"

„R-rozmazaně."

„Dám vám do očí kapky." oznámil mi, když mi opatrně otevřel víc oko a něco mi do nich nakapal.

„Byl jste bez zraku celých šest dní, takže bude pár dní trvat, než uvidíte zase lépe. Je tu ale možnost, že se vám kvůli tomuhle zhoršil zrak. To ale už bude muset zkontrolovat oční, až se zotavíte."

Pak mě ještě zkontroloval a odešel.

Pořád jsem se trochu bál a nedokázal jsem rozmrkat slzy, které byly pořád v mích očích a ještě víc mi rozostřovaly okolí kolem mě. Pořád ve mě z části převládal ten pocit a vzpomínky z posledních dní...

Zavřel jsem znovu oči. Moc jsem si neuvědomoval, co se stalo. Byl jsem dost mimo. Ale už mi to bylo jedno.