V zajetí lásky - Vkook (18+)

26

Měl jsem dozor, když jsem uslyšel, jak někdo na vedlejší chodbě řve. Šel jsem se tam podívat. Prvně jsem skrz polo kruh u skříněk neviděl, kdo tam je.

„Co si o sobě myslíš?!" uslyšel jsem znovu, „Myslíš, že nikomu nedojde, žes Namjoona zneužil, buzno?!"

Došlo mi, že to je Woong. Ten problémovej agresor. A podle slov mi došlo, že mluví na Jungkooka.

Vydal jsem se tam rychlým krokem. Mezitím jsem uslyšel zase Woonga.

„Šlo ti o prachy, co?! Chtěls pozornost a prachy, tak ses proti němu spiknul s Taehuyngem!"

To už jsem byl u nich. Byl tam Jungkook. A Woong ho předloktím tlačil za krk na skříňky.

Ty Woongu... Neser mě.

Woong se hned na to napřáhl, že dá Jungkookovi pěstí, ale to jsem si už ramenem prorazil cestu do kruhu, kdy se o mě teprve teď dozvěděla ta Woongova povedená parta a chytil jsem možná až moc pevně Woonga za zápěstí oné ruky, kterou chtěl Kookieho uhodit.

To je Kookie. Můj jedinečný Kookie, Woongu.
Pracky pryč.

,,Pan Kim Taehyung, bych poprosil." řekl jsem mu blíž u ucha, než jsem ho chytil i za druhou ruku a odtrhl od Jungkooka.

Ano, musel jsem. Mám rád momenty překvapení, kde mám nad veškerým děním kontrolu a nadhled, takže jsem tu větu řekl částečně kvůli tomu.

Woong se otočil čelem ke mě a nevypadal zrovna hrdinsky. Já jsem mu jeho zápěstí pořád držel a ani mě nenapadlo byť jen povolit stisk.
Ať si zapamatuje, že se na Kookieho takhle NIKDY nehrabe.

„A nemyslím si, že by ste vy, čtvrťáci, měli chodit k nižším třídám." propálil jsem postupně do každého díru pohledem, pod kterým oni ty svoje sklopily na zem, „Takže zmizte, než začnu mluvit sprostě a to já sakra umim." pořád jsem jeho ruku nepouštěl a celou dobu jsem Woonga propaloval pohledem. Stejně jako jsem celou dobu mluvil ledově klidným a hlubokým hlasem.

„A stavte se cestou v ředitelně." teprve teď jsem Woongovu ruku pustil.

Urychleně odešli a já se vyžíval pohledem na Woongovo červené zápěstí z mého stisku, než odešli.
Hajzli.

Teprve pak jsem se podíval na Jungkooka u skříněk. Měl sklopený pohled.

Zazvonilo. Už nemám tolik času.

„Je všechno v pohodě?" zeptal jsem se ho úplně jiným tónem hlasu a chytil ho povzbudivě za ramena, aby se na mě podíval.

„Jo-jo, je. Děkuju." pípnul a zvedl na mě pohled. Vlídně jsem se mírně usmál.

„Už musím. A ty taky. Kdyby byl problém, že jdeš pozdě, tak jsem s tebou o něčem mluvil." pustil jsem jeho ramena a s jeho dalším poděkováním, na které jsem zareagoval mírným úsměvem, jsem se rozešel do své třídy.