V zajetí lásky - Vkook (18+)

11

Šel jsem normálně do práce jako jiný den. Na mou nešikovnost i to, že je to moje první práce hned po vystudování vysoký, jsem nemohl říct, že bych si vedl nějak špatně. Učení mě docela bavilo a když se poštěstilo, sem tam jsem mohl i nenápadně sledovat Jungkooka, když jsem ho uviděl na chodbě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je mi úplně lhostejný jako ostatní, ale... Ne, to by nešlo. Stejnak asi nebude na kluky a musí být strašně moc holek, co se kolem něj neustále točí. Určitě i holku má. Nebo v lepším případě kluka.

Toho dne mě ale nemile překvapil. Do něj bych něco jako krádež nikdy neřekl. Nikdy. Jungkook ne. Když jsem ale viděl, jak Namjoon vytahuje mou peněženku z jeho tašky, bodlo mě u srdce. On? Kookie, tohle mi nedělej..

Dost mě zklamal. Myslel jsem si, že takový není. Že by tohle nikdy neudělal.

Celé dopoledne jsem na to nemohl přestat myslet a uprostřed psaní zápisu na tabuli jsem několikrát přestal psát a zíral zamyšleně do tabule, než mě studenti probrali a pár slušných z nich se i optalo, jestli se něco neděje.

Ne, samozřejmě, že ne. Taehyungu, aspoň v hodině na něj nemysli!

Pořád ve mě hlodala myšlenka, že to Jungkook nemohl udělat. Nedala mi chvíli klidu. Nechtěla se smířit s tím, že by se Jungkook vkradl do mého kabinetu, když jsem byl na dozoru a ukradl ji.

Ne, že bych v ní těch několik tisíců nejen v hotovosti neměl, ale.. Nechtěl jsem si to připustit.

Skončila škola a já jsem ještě opravoval práce studentů, které mi dnes na stole vytvořily teda jo pyramidu.

Nešel jsem ani na obět - neměl jsem hlad. Pracoval jsem tedy, dokud pyramida nezmizela opravená na stole ve třídě, připravená, aby si ji studenti zítra rozdali.

Podíval jsem se na hodinky - no vidíš, Taehyungu. Když se zabavíš a nepřemýšlíš nad Jungkookem, trvá ti to mnohem kratší dobu. Dělal jsem to pouze něco málo přes půl hodinu.

Prohrábl jsem si vlasy a frustrovaně si povzdechl. Jo, ještě něco. Potřebuju si u někoho zařídit suplování na zítra na první dvě hodiny, protože půjdu k doktorovi. Ten si vždycky vybere dobu, kdy nejmíň můžu.

Vstal jsem od stolu a vyšel na chodbu.

Tak, Taehyungu. Teď se ukaž, ty génie. Dřív sis vzpomenout nemohl, že ne?

Teď tady z učitelů už málokoho najdu. Konkrétně někoho, kdo zítra bude moct za mě odučit první dvě hodiny.

Šel jsem tedy a zkoušel pracovny ostatních pedagogů, u kterých jsem věděl, že by zítra mohli. Pak jsem si ale vzpomněl na Namjoona.

Jasně, a ten by tady ještě mohl být. Měl řešit tu krádež s Jungkookem.

Jak jsem na to pomyslel, přepadly mě zase ty dotěrné myšlenky. Vydal jsem se tedy do Namjoonovy pracovny.

Brzy jsem stál u dveří. Zaklepal jsem a zkusil kliku. Zamčeno.

,,Namjoone? Jsi tam?" zkusil jsem i když už ve mě převládaly myšlenky, že jsem to prostě "zase" nestihl.

Ale notak! Však-

,,A-ano, hned." ozvalo se zpoza dveří.

Aa, super. Máš štěstí, Taehyungu.

Pak ale bylo pár sekund ticho.

Co tam tak dlouho dělá?

Konečně otevřel.

,,Promiň, nechtěl jsem, aby sem někdo chodil a rušil. Zrovna jsem se o té krádeži dneska ráno s Jungkookem bavil. Už to neudělá." řekl s vlídným úsměvem, který jsem mu ze slušnosti oplatil i když ve mě nějaké ty otázky hlodaly.

Zdá se mi to, nebo má trochu opuchlé rty, jako kdyby někoho nebo se s někým před chvílí líbal?

Nahlédl jsem na rychlo za něj na Jungkooka. Stál u zdi, po tvářích slané stopy slz. Vím, že se teď asi nedozvídal nejlepší zprávy a věty ohledně té krádeže, ale že by to bylo tak strašný?
A... Cože? Jungkooku, to už je moc...

Poslední tři knoflíčky na jeho košili byly rozepnuté, což odhalovalo moc velkou část na to, abych neměl problém udržet svoje myšlenky a fantazii na uzdě.

Košili měl pomačkanou a polovytahanou spod kalhot, což mi práci taky neulehčilo.

,,To je v pořádku. Děkuju. Já.. Jen jsem se tě šel na něco zeptat." otočil jsem se zpátky na Namjoona, abych už konečně přestal Jungkooka propalovat a pomalu i slíkat pohledem.

Sakra Taehyungu! Nech ho, chudáka! Musí se mu ale nechat, že mu to takhle sluší víc..

,,Určitě, teď jsme skončili." řekl Namjoon a mírně se usmál. Úsměv jsem mu opětoval.

,,Jungkooku, ty už běž." otočil se na Jungkooka, který si rychle vzal tašku, prošel bez jediného pohledu kolem mě, že jsem mu ani nestihl udělat místo mezi dveřmi a zmizel.

Od chvíle, kdy mě ale míjel, mi v hlavě zůstaly ještě dlouhou dobu potom tři otázky.

Proč má taky mírně napuchlé rty?
Proč má zezadu na krku až podezřele natmavlé flíčky?
A co znamená ten až prosebný výraz v jeho očích?

Tohle se mi přestává líbit.

Poznámka autora:
Dojde mu to, nebo to nechá být a Jk bude trpět dál?