V zajetí lásky - Vkook (18+)

57

Policie.

No do prdele. Klid, Namjoone, jsou tady určitě kvůli něčemu jinému, nemůžou vědět, že tady máš Taehyunga.

,,Dobrý den." vynutil jsem věrohodný úsměv.

,,Dobrý den, můžeme dovnitř? Jen kontrola*, tak ať to máme rychle za sebou." úsměv mi oplatil

,,Určitě." ustoupil jsem ze dveří, aby mohli vejít.

,,Jistě víte, že je teď pan Kim Taehyung pohřešovaný, že?"

,,Ano, něco jsem o tom slyšel." svraštil jsem trochu obočí, jakoby mě to trochu trápilo.

,,Vy o něm, předpokládáme, nic nevíte, že ne?" podíval se mi hluboko do očí.

,,Ne, bohužel." zavrtěl jsem hned hlavou a nenechal se jeho pohledem vyvést z míry. Teď to nesmím posrat.

Kývl a přišel ke dveřím od sklepa, vedle kterých byla skříň, kterou jsem zakrýval dveře od mého druhého sklepa s Taehyungem.

,,Můžeme se podívat dovnitř?" optal se a ukázal na dveře.

Přikývl jsem. Vešli jsme tam a oni se rozhlédli.

,,Slyšeli jsme o tom, že jste homosexuální sadista. Kde máte ty...?" Došlo mi, že myslí bičíky, vibrátory a další krámy, co mám samozřejmě ve druhém sklepě.

,,Ano, byl jsem jím." zalhal jsem, ,,Teď jsem ale všechno rozprodal. Rozhodl jsem se žít jinak." usmál jsem se.

,,Dobře.." otočil se zase ke mě, ,,Práci už máte?"

,,Ne, hledám ji."

Ještě se ptali dál a párkrát ještě vytáhli Taehyungovo zmizení, ale vždycky se mi všechno podařilo zatajit.

Odešli. Konečně.

Otevřel jsem si na počítači kamery, které jsem měl ve druhém sklepě. Ležel u ledů.

Vydal jsem se zase do sklepa. Zkontroluju ho.

Jak jsem otevřel, čekal jsem, že sebou cukne a začne zase huhlat prosby, ale.. Nic. Jen se trochu klepal strachy. Přišel jsem k němu. Byl při vědomí. To žebro se mu docela dobře chladilo, ale nevypadalo vůbec dobře. To mi bylo uplně u prdele. Dýchal mělce. Stejně jako srdce už tlouklo pomaleji. Sice o trochu, ale to mě dokopalo k tomu se na něj znovu nevysrat. Ještě nechci, aby umřel.

Jen jsem mu ještě vyhrnul triko. Mezi velkým množstvím šrámů a modřin vystupovala žebra a bylo vidět i to zlomené. Začal kňučet a látka na očích mu začala propouštět slzy. Asi se bojí, čůrák.

Přinesl jsem mu nudle. Klekl jsem si k jeho hlavě a dal jsem si jeho hlavu do klína. Neopíral jsem ho o zeď, protože když má to žebro, nechci ryskovat, že by se mu při nějakém větším pohybu zapíchlo do nějakého orgánu, jakože bych nechtěl, aby té bolesti, kterou jsem mu chtěl dopřát, zažil tak málo. A jakože jsem toho s ním plánoval ještě dost.

Rozvázal jsem mu pusu a vzal hůlkami trochu nudlí a ty mu dal k puse. Začal lehce vrtět hlavou a roztřesenými rty naznačoval, že nechce jíst a další prosby a takový hovadiny. Asi se bojí, že mu budu dělat to, co minule, když jsem ho krmil. "Krmil"..

,,Neser mě a žer, jinak mi zase rupnou nervy a to dneska už nechceš, že ne?" jen tak z prdele jsem mu rukou jemě prohrábl vlasy, než jsem je najednou hrubě popadl a zataháním mu zaklonil hlavu, čímž jsem ho za bolestného tichého a chraplavého vyjeknutí kvůli vyřvaným hlasivkám donutil otevřít pusu, kam jsem mu dal sousto.

,,Žer. Není to otrávený. Zatím..." ušklíbl jsem se, když to nechtěl skousat a vystrašeně zrychleně dýchal.

Začal teda jíst. Takhle jsem ho nakrmil. Dneska ho už nechám na pokoji a to se týká i jídla. Jestli chci, aby mi tady nechcípnul, musím mu dát i nějaký to jídlo, aby mi nevyhladověl. Dal jsem mu ještě napít. Strašně hltal - měl strašný hlad i žízeň. Nemá mě srát, debil. Zavázal jsem mu zase pusu.

Po tom jsem mu ještě vyměnil led, který jsem mu opět hodil na zem tak, aby na něj dosáhl a odešel jsem.

Poznámka autora:
* Dejme tomu, že protože ho pustili z basy o rok dřív, kontroluje ho jednou za nějakou dobu policie, jestli je všechno, jak má být.