Vpadl jsem do svého pokoje doma jako velká voda a zajel okamžitě do koupelny, kde jsem si zoufale prohlížel nové značky na mém krku. V životě jsem domů, ale hlavně ze školy, neběžel rychleji.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla.
Pane bože...
Přetáhl jsem si košili přes hlavu a ignoroval ty miniaturní knoflíčky, na které jsem se už vykašlal, sundal si zbytek oblečení a zalezl do sprchy. Pustil jsem na sebe horkou vodu a se zavřenýma očima jsem ji pár chvilek nechal na sebe dopadat. Rychle mě to uklidnilo.
Umyl jsem se, z čehož největší péči jsem věnoval zátylku, abych smyl všechny Namjoonovy sliny, pak se usušil, oblékl jsem se do pižama a vlezl do postele, kde jsem vzal mobil do ruky.
Přišla mi zpráva od mamky, že odjeli s tátem pracovně do Česka nebo kam v rámci firmy, ve které pracují. Budou tam skoro dva týdny. V nějaký.. Díře světa. Někde v Evropě prej. Doteď jsem neměl absolutní tušení, že Česko existuje. Možná je Česko a Československo, o kterém jsem teda jako o jediném slyšel a tyhle dva státy spolu sousedí. To jsem ale brzy přestal řešit a vypustil to z hlavy.
Natáhl jsem se pro bezdrátová sluchátka na nočním stolku a pustil si do nich hudbu. To mě snad po dnešku uklidní. Po chvíli jsem usnul.
___
Ráno mě probudil budík a já ho jedním máchnutím ruky smetl z nočního stolku.
Vstal jsem a vešel jsem do koupelny spáchat ranní hygienu. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a můj pohled okamžitě upoutal krk s nafialovělými flíčky. Všechno se ve mě zase stáhlo a já instinktivně sáhl po make-upu.
Pak jsem se ale zarazil. Zase udělá něco, co by mě donutilo jít do jeho kabinetu. Zase si se mnou bude dělat, co chce a já mu nedokážu zabránit.
Vhrkly mi slzy do očí. Já už nechci. Dal jsem hlavu do dlaní a sesunul se po zdi na zem.
Já to nedávám.
Pak se ve mě ale něco zlomilo. Vstal jsem a vydal jsem se do kuchyně, kde jsem dal ohřívat vodu. S našema to máme tak, že když mi je blbě a oni nejsou tradičně doma, abych jim dokázal, že mám teplotu, vyfotím jim teploměr, kterým jsem se před chvílí změřil, že jsem opravdu nemocný a oni mě omluví. Mě je ale dobře. Takže na to musím jinak.
Už se tam neodvážím. Ne, prostě ne.
Šel jsem si pro teploměr a když byla voda trochu ohřátá, změřil jsem ji. Trochu jsem to přehnal a měla 47°, s čím za mámou opravdu nemůžu. Pak jsem se ale trefil na 39° a rychle jsem jí to vyfotil s tím, že mám chřipku. Chvíli na to mi už v elektronický žákovský naskočila omluvenka.
Takhle jsem to dělal ještě týden a když to začalo být mamce divný, že jsem tak dlouho nemocný, začal jsem se omlouvat přihlášením se na svým mobilu přes mamčin účet, kam jsem se dostal.
Bál jsem se jít do školy. Kvůli němu.
Poznámka autora:
Dej vote a napiš koment, jestli je ti líto Kookieho.😟
ČTEŠ
V zajetí lásky - Vkook (18+)
Fanfiction„Ta-takže už můžu jít?" otočil jsem se k němu. Zamčel. „Ne." „Já-já to nikomu neřeknu." zkusil jsem, jestli mu nejde o tohle. „Máš pravdu. Neřekneš." teprve teď se otočil čelem ke mě od dveří, čelem ke kterým doteď stál, udělal ke mě krok, chytil mě...
