Několikrát jsem ho ujišťoval, že budu v pohodě a můžu jít na ty společenské aktivity, ale nejenže mi to zakázal a odmítal mě pustil ze své postele na nohy, ale taky odmítal odejít i on. Prý musí sledovat, co dělá rameno a jestli se mi neudělá špatně.
,,To je takovej debil..." mumlal si pro sebe temě, když uklízel lékárničku.
,,Kdo?"
,,Jimin."
,,Ta rozcuchaná barbína?" pokusil jsem se mu zvednout náladu a mírně jsem se pousmál.
,,Jo." trochu se uchechtl.
,,Co rameno?" zeptal se už asi po sté za tu malou chvilku, co jsem tady, když se ke mě otočil. Rameno mě sice ještě bolelo, ale už ne tolik a kdybych mu řekl, že mě ještě trochu bolí, jak ho tak znám, začal by znovu panikařit.
,,Dobrý. Fakt můžu jít.." svěsil jsem nohy z postele, přičemž se v jeho výraze vystřídalo zděšení a ohromení, o co se to tak drze dovoluju se snažit.
,,Ne! Zakazuje se! Lehnout." zatlačil mě zase na postel.
,,Vždyť jsem spadl jen z pár schodů." pokusil jsem se namítnout.
,,Jen? JEN? Děláš si srandu?"
,,Dobře.. A omdlel jsem. Ale to proto, že jsem se praštil do hlavy."
,,Vidíš. A s tímhle tam nemůžeš."
,,Ale už jsem v pohodě."
,,Ne, nejsi. Vykloubil sis rameno. Teď ho musíš hodně šetřit."
,,Nevymýšlíš si náhodou?" povytáhl jsem jedno obočí.
Zrovna o tomhle jsem v biologii dával pozor a nemusím ho zase tak šetřit jako tvrdí on. On to totiž pravděpodobně myslí tak, že bych nejlíp měl mít celou ruku v sádře a to nejmíň na dva týdny.
Zarazil se.
,,N-ne, ne, já nikdy.." zamumlal po chvilince přemýšlení a uhnul rozpačitě pohledem, načež jsem se musel usmát.
,,Já nejsem invalida."
,,No nejsi no..."
,,Takže bych si mohl "aspoň" sednout, ne?" podíval jsem se pohledem jak na malý dítě.
Zamyslel se. Pak ale prudce zavrtěl hlavou.
,,Ne."
Bylo mi s ním příjemě. Možná už jen kvůli tomu, jak se o mě stará. Nikdo se o mě nikdy takhle nestaral. A po dlouhý době se se mnou někdo takhle bavil.
A to jak se mě zastal... Jak u Woonga, tak u Jimina. A u Woonga se se mnou ještě sral další přestávku, aby se ujistil, jestli je všechno v pohodě.
Vždycky mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři. A já mu za to byl vděčný.
ŞİMDİ OKUDUĞUN
V zajetí lásky - Vkook (18+)
Hayran Kurgu„Ta-takže už můžu jít?" otočil jsem se k němu. Zamčel. „Ne." „Já-já to nikomu neřeknu." zkusil jsem, jestli mu nejde o tohle. „Máš pravdu. Neřekneš." teprve teď se otočil čelem ke mě od dveří, čelem ke kterým doteď stál, udělal ke mě krok, chytil mě...
