V zajetí lásky - Vkook (18+)

17

Poznámka autora:
Ouououu... Dneska jsem se rozjela.. Tak si to užijte a vynahraďte si na tohle minimálně čtvrt hodinky, zlatíčka. ; )

On na mě sáhl, když mě zvedal ze země. On mi pomohl s taškou. On na mě promluvil. Trpělivě na mě čekal, když jsem si bral u skříňky věci. Seděl jsem v jeho autě. Cítil jsem jeho vanilkovou vůni. Seděl jsem přímo vedle něj. A vezl mě k sobě domů!

Můj život je naplněn, teď už můžu v klidu umřít.

Moje přání se mi začínalo plnit, když jsem v té jeho vůni začal dusit. Pomalu jsem z toho už i omdlíval.

Konečně zastavil u... Wow.. Nebyl to nějak zvlášť velký dům, což je pochopitelné, když bydlí očividně sám, ale za to byl krásný.

Vzal jsem si věci a on mě vedl ke vchodovým dveřím.

A když je odemčel, čekal mě druhý šok. Ano, měl to tady skromně zařízené, ale nejenže to bylo ještě krásnější než vnějšek, okamžitě mě do nosu praštila jeho přímo okouzlující vanilková vůně.

Jungkooku!

Okřikl mě hlas v mé hlavě a já se s ním vydal do domu.

Najednou se mi ale k nohám přímo přikutálela ta nejroztomilejší chlupatá koule, jakou jsem kdy viděl.

„Jo, promiň. Zapomněl jsem ti říct, že mám psa. Snad ti to nevadí." omluvil jsem se, ale vím, že on sám psa má. Píše to o sobě na ig a to bych nebyl já kdybych ho tam pod jinou identitou tajně nesledoval. Vím nazpaměť i jeho rasu, jméno a věk. O Jungkookovi jsem si našel, co jsem mohl. Sem tam si to vyčítám a připomínám si, že dál to už nezajde a taky že ne. Nebudu nikoho nutit do vztahu. A Jungkooka obzvlášť ne.

„N-ne, ne, je-je roztomilý." vykoktal ze sebe on, načež jsem se prostě musel usmát.

„Yeontane. Stačí. Místo." řekl jsem pejskovi a ukázal na jeho pelíšek. Yeontan tam poslušně odběhl a stulil se tam do klubíčka.

„Můžeme to vyřešit teď a pak bys šel do koupelny nebo chceš jít prvně do koupelny a až pak se o tom pobavit?" zeptal jsem se.

„A-asi to nejdřív vyřešit.." pípl jsem a já jsem kývl.

„Dobře, sem si můžeš dát věci." ukázal jsem mu a když si je tam dal, vedl jsem ho do obýváku.

Sedli jsme si tam na gauč a já jsem si vytáhl mobil.

„Tak..." nejistě se odmlčel. Já jsem celou dobu zíral do svého klína a snažil se přežít ten pouhý metr, co nás dělil.

„Tohle asi nebude poprvé, co ti pan Kim něco takového dělal, že ne?" zeptal se mírně.

Mě po zádech přeběhla nepříjemná vlna a mlčel jsem. Bylo mi divný se svěřovat o něčem takovým někomu, kdo se mi (ať to zapírám nebo ne) líbí. Jen jsem žmoulal v rukách menší cár mé košile, kterou Namjoon roztrhl. Ty dva knoflíčky chyběly, za což jsem byl ale svým způsobem rád - míň utrpení při zapínání.

„Jungkooku," oslovil mě mírně, „vím, že se ti asi nechce mi odpovídat, ale já ti chci pomoct. Nikomu z tohohle kromě policii nic neřeknu a nebudu si o tobě kvůli tomu něco myslet. Chci. Ti. Jen. Pomoct." poslední slova řekl mírně, klidně a pomalu a mě to dokázalo uklidnit.