Pozdě - 1. část

12.1K 507 37
                                    

„Sakra, zase přijdu pozdě," bědovala jsem při rychlém obouvání bot. Na tkaničky kašlu, to by mě zdrželo ještě víc a už se řítím z pokoje. Proběhnu rychle chodbou, schody beru po dvou a konečně se dostávám ke vchodovým dveřím.

Venku nad mým splašeným úprkem lidé jen lehce kroutí hlavou, jelikož jsou na mé téměř každodenní běhy zvyklí.

„Ruth, kde se flákáš?" zasmála se a zamávala na mě kamarádka stojící u hlavního vchodu do školy. Nikdy mě nenechá ve štychu, a i když přijdu pozdě, vždy na mě prostě počká, abych v tom pak nelítala sama.

„Dělám, co můžu Kess," zakřičela jsem na ni nazpět. Konečně jsem dobíhala ke škole, ale najednou se mi mé neposlušné tkaničky připletly pod nohy, na jednu jsem šlápla a už se řítila k zemi.

„Tak co, chytla si ho?" zaslechla smích za zády, když jsem se válela na zemi, jak dlouhá, tak široká.

„Vtipný Mathe," obořila jsem se na kamaráda, kterého můj pád očividně nesmírně pobavil.

„Pojď, vstávej," natáhl ke mně ruku stále ještě s posměšným úšklebkem na tváři.

„Neříkej, že sis dneska taky přispal," vyplázla jsem na něj jazyk a s jeho pomocí se zvedla ze země.

„Možná trošku," zasmál se a prohrábl si vlasy.

„Hej vy tam, začínám tu zapouštět kořeny!" křikla na nás Kessidy, a tím nám i připomněla fakt, že už takhle jdeme pozdě. Rozběhli jsme se tedy s Mathem za Kess a společně vešli do školy.

„No ne, kdopak se nám to uráčil dorazit?!" spustil učitel, jen co jsme vešli do třídy.

„Víte pane učiteli, to je tak..." začala jsem, ale učitel mě přerušil zvednutím ruky.

„Samozřejmě by mě nesmírně zajímala vaše dnešní výmluva Ruth, ale ani ne za měsíc bude mít vaše třída Obřad výběru a já bych byl rád, kdybyste na to byli aspoň trochu připraveni. Tak tady máte červené pásky, sedněte do lavic a pokud možno na sebe už neupozorňujte," pronesl učitel, podal nám pásky a ukázal, ať se jdeme posadit.

Všichni tři jsme si tedy neochotně vzali pásky a po cestě do lavice si je omotaly kolem ruky.

„Zase červená," zabědovala jsem, „mám daleko radši zelenou i modrá není tak hrozná jako červená."

Červená páska totiž znamenala, že nás odpoledne čekalo běhání. Modrá by znamenala nějaká výpomoc, dle určení učitele a zelená, že bychom někde v klídku seděli pod dozorem učitele a nejspíš psali nějakou větu stále dokola, aby nás to naučilo chodit do školy v čas.

„Ale no ták, vždyť to není tak hrozný. Já třeba daleko radši běhám kolečka, než abych seděl někde na zadku a psal furt dokola: Do školy se chodí včas!" zasmál se Math, a při tom zapadl do své lavice.

Já nad tím jen protočila oči a zapadla do té své.

No jo kluci, vždycky radši sportují, než aby dělali cokoliv jiného. Já měla vždycky daleko radši své pohodlí než pohyb.

„Zase běh co?" otočila se na mě červenovlasá holka z lavice přede mnou, „Očividně podle učitele nemáš dostatečnou kondici na zvládnutí Obřadu výběru."

„Jestli nemám dostatečnou kondici já tak ani ty Olivie. Nezapomínej, že na minulém běhu si byla až 4 místa za mnou!" odsekla jsem jí. Olivie byla ta poslední, s kým jsem se chtěla bavit. Díky bohu jí po mé odpovědi sklaplo a otočila se zpátky.

„Doufám, že jednou někde pořádně narazí..." pronesla Kessidy, která konečně obešla celou řadu a sedla si z druhé strany do mé lavice.

„Třeba do zdi." doplnila jsem jí a obě jsme se při té představě začaly smát. Načež na nás učitel upřel svůj pohled a my radši přestaly, protože z jeho pohledu šlo poznat, že nemá zrovna dobrou náladu.

Zbytek dopoledne jsme tedy velmi neochotně poslouchaly výklad o nadcházejícím Obřadu výběru. Ovšem jelikož je moc dobře známo, že já už všechno znám, všechno vím a všechno umím, tak jsem se místo vnímání výkladu věnovala líně plynoucí obloze za okny třídy.

Což pro mě bylo daleko zajímavější než nějaké: ‚A při písemné části zkoušky před Obřadem si pozorně čtěte zadání...' nebo ‚Při zkoušce schopností se snažte do toho dát všechno, protože čím lepší budete, tím větší šance bude, že vás pro Obřad výběru zvolí.'

Zkrátka plácání do větru. Tohle všechno do nás hustili už několik měsíců, a jak se Obřad blížil, opakovali to stále častěji.

***

Ač jsem tomu až nemohla uvěřit, přežila jsem dopoledne ve škole a my se konečně mohli vydat na oběd.

„Ach už jsem myslela, že se nedočkám! Má nejoblíbenější část dne!" zajásala jsem při cestě do jídelny.

„Že ty do té školy chodíš jenom kvůli tomu jídlu." dloubla do mě loktem Kessidy, načež jsem nasadila nevinný výraz a dělala, jakože to není možný.

„No co, každý má svou oblíbenou činnost. Mathew rád běhá, ty ráda stopuješ a já velice ráda jím!" namítla jsem jí.

„A že ta tvoje oblíbená činnost je sakra důležitá." řekla Kess a obě jsme vyprskly smíchy.

„Berte laskavě ohledy na ty, které ty vaše kecy vůbec nezajímají." ozval se za námi jízlivý hlas a chvíli na to nás obešla Olivie. Ten pohrdavý pohled...

„No počkej, já ti jednu..." naštvala jsem se a chtěla jí vrazit, ale Kessidy mě zastavila.

„Kašli na to, proč si špinit ruce před obědem." mávla jsem tedy nad tím rukou, ale v duchu jsem si přísahala, že jí to někdy všechno vrátím.

Podstata dušeTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon