Podstata duše

Generál knír - 18. část

Ráno se celý náš malý tábor téměř mlčky přesunul zpátky do vesnice, kde Elliota poslali do nemocnice i s onou holkou z jeho týmu. Realey hned na to odběhla kamsi do neznáma. Já jsem nejdřív donesla Piškůtka na pokoj a potom jsme se s Olívií a Mathem mlčky vydali, směr škola.

Všechno to proběhlo, tak rychle, že jsem si ani neuvědomila, že už stojíme před učitelem. Všichni povadlé mlčící obličeje a stále plné nabytých zkušeností z minulé noci.

„Slyšel jsem o té události s démonem Ruth, opravdu se cítíš na pokračovaní ve vašem výcviku?" zajímal se učitel, ale z obličeje mu sršel čirý nezájem.

„Jistěže, na žádném lůžku ležet nepotřebuju," odbyla jsem ho a už jsem se těšila, až nás prostě pošle pryč.

„Nuže dobrá. Váš tým by měl dnes pokračovat ke vzdušné jednotce. Kapitán Daisuke by na vás měl čekat v aréně 5. Můžete vyrazit," pokynul nám, a tak jsme na nic nečekali a vyrazili.

„Tak jo, už mě to mlčení ubíjí. Nevím, co se tu stalo a po pravdě mě to ani nijak extra nezajímá. Ale jsem docela haldová, takže já se jdu nejdřív někam najíst. Jak vy?" prolomila to nepříjemné ticho svým ‚lahodivým' hláskem Olívie.

„Jo, dobrej nápad," odkejval Math a vypadal přitom, jakoby se mu trochu ulevilo, že konečně někdo promluvil.

„Takže kam půjdem?" nadhodila jsem, protože za mě v tu chvíli promluvil můj žaludek.

„No, jelikož s tím, co máme, se ve městě nenajíme, tak nezbývá než restaurace na ubytovně," odbyla mě jedovatě Olívie. Jako za starých dobrých časů.

„Tak, na co čekáme, jdeme!" nadchnul se Math, obě nás popadl za ruku a už nás táhnul k ubytovně. Taková změna nálad. Něco mi říká, že lidi narozený ve znamení blíženců zkrátka nikdy nepochopím... Na druhou stranu, jsem ale byla ráda, že se Math začal konečně zase chovat normálně. Nechápu, co mu to včera večer přelítlo přes nos.

***

Po výtečném jídle v hlavní ubytovně, no dobře, po tom naprostým blivajzu, co nám nakydli na talíř, jsme se vydali do arény číslo 5.

„Tak jo, doufám, že čas do Obřadu výběru uteče rychle! Tohle stravování mě totiž dřív nebo později zabije," stěžovala si celou cestu Olívie. Popravdě se jí nedivím. Ani mě po tom gumovým mase, rozvařených knedlících a univerzální hnědé omáčce nebylo zrovna nejlíp.

Páni, právě jsem vlastně přiznala, že se s Olívií shoduju na názoru! Měla bych se nad sebou zamyslet... Tohle by se nemělo dít.

„Tým 5?" zaskočil nás kníratý muž s pořádným pupkem a celkově vypadající jak válečný generál. Takovej ten typ, co vysedává se sklenkou vína ve svém stanu na kopci dál od bitvy, aby nehrozila možnost úrazu, a diskutuje nad mapami s ostatními svého druhu o nejlepším posunu červeného špendlíku. Jo, takový jsou nejlepší.

„A-ano," vykoktala jsem v úleku, jelikož jsem předtím byla ponořena ve svých myšlenkách a ani jsem si nevšimla, že se před nás postavil.

„Čekám na vás už od rána! Kde jste se flákali?!" vykřikl na nás tak, že nás zasáhla i nemalá sprška.

„M-my..." chtěla začít Olívie, ale vložil se jí do toho Math.

„Omlouváme se, ale dorazili jsme asi až kolem 11 od jednotky stopařů a jelikož jsme od rána nic nejedli, tak jsme se stavili ještě v ubytovně na jídlo," objasnil celou situaci Math.

„No, vy si teda žijete," pokýval hlavou kapitán a promnul si důležitě knír.

„Takže vy bando salátů, co nic nevydrží! Já jsem kapitán Vzdušné jednotky! Jmenuji se Daisuke. Ale vy mě budete oslovovat kapitáne! Je to jasné?!"

„Ano!" řekli jsme všichni tři naráz. Z toho chlapa šel respekt na všechny strany. To nám byl čert dlužen.

„Tak a teď si dáte na rozcvičení 5 koleček kolem arény! Sypte!" zavelel generál knír a my jsme sprintem vyběhli na dráhu. Čím dál budeš od tohohle chlapa, tím líp Ruth, to si pamatuj!